Zabij mě něžně

96. Kapitola

Jung-Kook

Hned ráno mě Tae naposledy prohlédl, dal mi prášky a pak mě nechal sedět u snídaně s tím, že rozhodně bude na telefonu a že můžu zavolat kdykoli. Snažil jsem se nebrečet, ale na jeho řeči jsem jen mlčky přikyvoval. Jen s námahou jsem zadržel slzy, ale když se za ním zavřely dveře od bytu, nechal jsem je volně stéct po tváři. Jako by se najednou prorvala stavidla. Neměl jsem chuť na žádné jídlo a proto jsem ho nechal nedotčené na kuchyňském stole. S bolavým srdcem jsem se raději odvlekl zpět do postele, vyhýbaje se pohledu na pohovku, kde Tae spal čtyři noci po sobě. Byt byl najednou tak prázdný a pustý a já jsem byl stejně tak prázdný a pustý uvnitř. 

Celý schovaný pod peřinou jsem pak k sobě tiskl lištičku a myslel na něho. Vzpomínal jsem, jak nám bylo dobře v Lotte World, ale i na ty tři dny, které jsme strávili spolu doma. Nedokázal jsem nemyslet na to, jak mě líbal, ale to mé srdce rozbolavělo ještě víc. Proč jsem takový zatracený blázen? Věděl jsem, že se nesmím zamilovat, hned když jsem ho uviděl poprvé. Nechtěl jsem se zamilovat! Tak proč toho kluka miluju? Proč mé rozpadlé srdce s každým úderem víc a víc krvácí zrovna pro něho? Proč ho tak moc potřebuji vedle sebe? Nebudu mu však volat! Nezavolám mu ani, kdybych umíral! Chtěl bych zapomenout na Tae-Hyunga. 

Jenže komu bych volal, kdybych umíral? Mámě? Jung-Hyunovi nebo snad tátovi? Jiminovi? Hobimu nebo některému jinému kamarádovi? Nedokázal bych nikomu z nich zavolat, i kdyby má duše už opouštěla tento svět. Jsem na to sám, nemám nikoho... V posteli jsem ležel celý den a jen jsem brečel, myslel na svůj domov a na všechny, které jsem ztratil. Tak hrozně moc se mi stýskalo. Chtěl bych znovu vidět Jiminieho a Hobiho. Není to ani den, co mě tiskli ve své náruči a já mám přesto pocit, jako bych je naposledy viděl hrozně dávno. Bylo to opravdu naposledy, kdy jsem své přátele směl vidět, kdy jsem směl být v jejich blízkosti. Ta představa šíleně bolela. 

Ještě víc však bolelo vědomí, že tam někde blízko byl můj milovaný bráška a já jsem ho nezahlédl ani z dálky. Možná bych se měl na všechno vykašlat a zavolat mu, aby si pro mě přijel. Ne... chtěl bych, ale nedokážu to. Nedokázal bych se mu podívat do očí. Chtěl bych se vrátit do Busanu, jenže to taky nejde. Jak bych asi mohl přijít před mámu a říct jí „promiň, že jsem utekl. Už bude všechno dobré, jen brzy umřu..."? Hrozně moc bych však chtěl svou mámu! Ona vždycky ví, jak mě uklidnit a rozveselit. Její náruč, její láskyplné objetí a pohlazení mi pomáhalo přežít nejtěžší chvíle. Jenže já jsem to podělal, hrozně moc jsem to podělal! Už nikdy neuvidím svou milovanou maminku. 

Nikdy už neuvidím svou rodinu. Jejich ztráta započala rozpad mého srdce a Tae tu zkázu jen dokončil. Dokážu se však ještě někdy podívat na Taeho, aniž by mě pohled na jeho nádhernou tvář nebolel? Možná jsem neměl lhát. Možná jsem mu neměl dovolit mě líbat. Možná jsem nikdy neměl jezdit do Seoulu... Dobře mi tak! Tahle zbytečná a ubohá láska umírajícího kluka... to je trest za mé sobectví. Ublížil jsem svým blízkým a teď mi to karma vrátila. 

Zasloužím si to, jen nevím, jestli všechnu tu vinu, smutek a bolest unesu. Jenže co jsem udělal tak hrozného, že mě karma potrestala mou nemocí? Nejdřív leukemie a teď ten nádor... Čím jsem si to zasloužil? Chtěl bych žít normální život. Tak moc toužím po tom, aby tohle byl jen zlý sen a mě čekalo příjemné probuzení v mém pokoji, doma v Busanu. 

Jenže mě už čeká jen smrt...