Zabij mě něžně

187. Kapitola

Jung-Kook

Pohrával jsem si s myšlenkou o mé klidné a pokojné smrti, ale když jsem se podíval do Taeho smutných očí, rozhodl jsem se prozatím mlčet. Pořád je přece času dost, pořád to ještě zvládám... „Takže se ti to líbilo?", pousmál se smutně miláček, aniž by odtrhl zrak z mé tváře. „Bylo to úžasné, vážně!", odpověděl jsem upřímně. „Ten tvůj rozkošný sněhulák, tohle vystoupení... myslím, že to byl opravdu krásný den!" „To jsem rád!", pousmál se už o maličko veseleji Tae. „Klidně ti postavím dalšího sněhuláka, když budeš chtít!" „To beru!", usmál jsem se nadšeně. „Dobře...", přikývl miláček. „Třeba zítra, ano?" „Ano!", přikývl jsem horlivě. Opravdu jsem se radoval jako malé dítě! Zatočila se mi však hlava a já jsem se okamžitě radovat přestal. Chytl jsem si hlavu do dlaní. 

„Kookie?! Jak je ti? Jak se teď cítíš?", zeptal se starostlivě miláček. Oddělal mé ruce a znovu se zadíval do mých očí, abych mu snad nemohl lhát. „Unaveně...", povzdechl jsem si. „Pořád mě bolí hlava, ale dá se to snést! Proč? Chceš ještě někam jít?", zeptal jsem se s nadějí. Chtěl bych, aby tento krásný den neskončil. Chtěl bych předstírat, že nejsem unavený, že mě nebolí hlava a že se mi netočí. „Copak ti to už dnes nestačilo?", pousmál se nervózně Tae. „Klidný večer se mnou doma... to by byla nuda?" 

„S tebou?", pousmál jsem se taky. „S tebou by mi stačilo jen tak sedět a nikdy by to nebyla nuda!" „To mě moc těší!", vycenil zuby tygřík. „Tak půjdeme?" Sál už byl téměř prázdný, jen my dva jsme seděli na svých místech. Přikývl jsem. Miláček se potom postavil a natáhl ruku, aby mi taky pomohl na nohy. Poslušně jsem chytl jeho ruku a nechal si pomoct. Znovu se mi zatočila hlava a Tae mě musel zachytit. Pevně si mě pak chytl kolem pasu a já jsem se o něho unaveně opřel. Opravdu to dnes už stačilo! 

„Potřebuju se ještě stavit za Jinem!", řekl nervózně Tae, když jsme se konečně posadili do auta. „Proč?", podivil jsem se. „Protože jsem idiot!", odfrkl si. Nechápavě jsem na něho vykulil oči a Tae mrkl na mobil. „Doufám, že je Jin ještě v nemocnici...", brblal si pro sebe, zatím co se zařazoval do provozu. „Co se děje?", vydechl jsem nervózně. „Klid, Kookie!", pousmál se. „Jde jen o tvé léky, víš?" Nechápal jsem... „Chtěl jsem kombinovat Vendal a morfium a při tom jsem si neuvědomil, že mají totožnou účinnou látku...", vysvětloval Tae trpělivě. „takže jejich kombinace je naprostý nesmysl! Potřebuji, aby mi Seok-Jin dal něco stejně účinného, ale na jiné bázi, víš?" „Hmmm... aha...", přikývl jsem, jakože už chápu. 

Napadlo mě však, že je to docela smutné, když se Tae tak moc snaží, zatím co já si už pohrávám s myšlenkou na smrt. „Polib mě!", poprosil jsem potichu a protože Tae právě zastavil na červené, bez váhání se natáhl ke mně a něžně políbil mé rty. „Víš, že tě moc miluju, že?", ujišťoval jsem se rozechvěle. Už zase jsem měl chuť brečet. „Jasně že to vím, Jung-Kookie!", vydechl udiveně. Zlehka pohladil mou tvář. „Co to jsou za otázky?" „Já jen tak...", povzdechl jsem si. Pohodlněji jsem se usadil a zahleděl se na ubíhající domy, ulice a pouliční osvětlení. Všechno už bylo krásně vyzdobené, nachystané na svátky. Já jsem však nemyslel na Vánoce a dokonce ani na svou rodinu, nebo na Jimina. Hlavou se mi pořád dokola honily myšlenky ohledně mé smrti a já jsem se snažil přijít na to, co bude pro nás oba nejlepší. 

Už jsem si tím pokojným odchodem nebyl tak jistý. Netušil jsem, co mám dělat. Mám z lásky k němu vydržet až do bolestného konce a nebo mám... právě z lásky k němu... svůj konec urychlit, tak jak to bylo původně v plánu? Vlastně jsem neměl nejmenší tušení, jak to vidí můj anděl, protože se už dávno nechoval jako můj patron, ale jen jako můj přítel. Nikdy jsme o tom nemluvili! „Jsi jen unavený... to nic, miláčku!", povzdechl si Tae, když pochopil, že mu svou otázku už zřejmě víc neobjasním. „Počkáš na mě v autě, ano? Co nejrychleji obstarám ten lék a potom už pojedeme domů!", rozhodl. „Půjdu s tebou!", nesouhlasil jsem. „Nechci zůstat sám v autě!", prosil jsem, když se zatvářil dost nejistě a tygřík nakonec váhavě přikývl. 

Jin opravdu byl ve své pracovně, jak jsme zjistili, když Tae zaklepal na dveře a otevřel. „Co chcete?", zeptal se přísně, aniž by zvedl hlavu od počítače. „Ahoj, Jine!", pozdravil Tae, zatím co já jsem se rozhlížel. Od mé první návštěvy se tady nic nezměnilo! Seok-Jinova pracovna byla pořád stejně moderní a taky pořád stejně čistá a upravená. „To jste vy?", podivil se Jin a konečně se na nás podíval. „Ehmmm... ahoj, Tae! Ahoj, Kookie!", usmál se. „Dobrý večer!", pípl jsem. „Tak co potřebujete?", zjišťoval Jin. „Musím se připravit na složitou operaci, tak rychle, ano?", obrátil se na Taeho. Miláček vysvětlil Jinovi situaci a ten jen chápavě pokýval  hlavou. „Posaďte se!", pobídl nás a my jsme ho poslechli. Posadili jsme se vedle sebe za dlouhý stůl a Tae propletl naše prsty. Jin potom popošel ke skřínce, kde měl nějaká léčiva a očima procházel jednotlivé názvy.

„Hmmm... mám tady Metamizol...", přemýšlel nahlas. „To by snad šlo, když to nebude užívat dlouhodobě... hmmm..." Vytáhl příslušný lék a podal ho miláčkovi. „Brát jen jednou denně a pokud bude Kookie užívat i morfin, tak opravdu jen v malých dávkách, rozumíš?" Tae si převzal lék a přikývl, že rozumí. „Když už jste tady, můžu si s tebou promluvit o samotě, Tae?", pokračoval Jin. „Nemáš náhodou tu přípravu?", zeptal se nejistě tygřík a střelil pohledem na mě. „Kookie je unavený, měl by jít do postele!", vysvětlil. „Já to ještě chvíli vydržím!", špitl jsem a miláček nakonec souhlasil. 

Oba šli na chodbu a já jsem si poposedl blíž, abych slyšel, o čem je řeč. „Nechtěl jsem mluvit před Jung-Kookem, abych ho zase nerozrušil!", vysvětlil Jin, hned jak zmizeli za dveřma. Naštěstí je nezavřeli, protože ani jednoho z nich nejspíš nenapadlo, že budu šmírovat. „Jde o patronát, Tae. Jak jste vlastně vy dva domluvení?" Co odpověděl Tae jsem bohužel neslyšel. „Aha...", ozval se znovu Jin, jehož hlas byl snad o oktávu vyšší než miláčkův. Přestože se snažil mluvit potichu, bylo ho slyšet opravdu dobře. „Já na tebe samozřejmě nechci tlačit, Tae, ale uvědom si, že Kookieho stav se bude už jen zhoršovat! Musíte mít přece nějaký plán! Zvládneš být jeho patronem? Dokážeš mu vzít život?" 

Bodlo mě u srdce, když jsem slyšel Jinova slova. Dokáže mi Tae-Hyungie vzít život? Hrozně moc bych chtěl vědět, co miláček říká! „Promluvte si o tom, slyšíš?", nabádal ho Jin. „Nejde o to, že by opravdu musel předčasně ukončit svůj život, ty přece víš, že o tohle nejde, ale... je potřeba abych věděl, co bude dál. Je tady totiž ještě jedna věc, víš? Pokud Kookie půjde do nemocnice, tak není co řešit, ale... ale pokud by trval na vykonání své žádosti, měli bychom pro něho najít jiné místo, kde se to stane. Už sice není pohřešovaný, vím to... ale i tak... nebylo by vhodné, aby se to stalo v mém bytě, to chápeš, ne? Takže to proberte a pak budeme muset něco vymyslet, pokud nezměnil názor ohledně své smrti... Dej mi pak vědět, jaké má Kookie představy... jestli mám hledat nějaké vhodné místo a nebo ne." 

„Jo, promluvím s ním o tom!", ozval se rozrušený hlas mého miláčka. „Je to už všechno, hyungu?" „Dobře... ty si s ním o tom promluvíš, ale co ty?", pokračoval Jin naléhavě. Nejspíš v tu chvíli oba zapomněli, že jsem hned za dveřmi. „Pořád jsi mi neodpověděl, Tae! Po tom s tvou mámou... dokážeš to znovu? Nejde přece jen o to, co chce Kookie, ale jde taky o tebe! Vidím, jak moc ho miluješ! Vidím, jak se o něho bojíš! Promluv si s ním, ale zvaž prosím taky možnost, že by tuhle část vzal někdo za tebe, pokud na předčasném ukončení svého života bude trvat, ano? Nezpůsobuj si další trauma! S tvou mámou jsi to sotva rozdýchal... myslíš, že to zvládneš znovu, když Kookieho miluješ víc než sebe? Když ho miluješ víc, než jsi miloval ji???" 

Už jsem nedokázal dál sedět a poslouchat. Po Jinových slovech jsem vyskočil ze židle a hned na to jsem se s pláčem vrhl do miláčkovy náruče. Tae sebou překvapeně trhl, ale pak si mě přivinul k sobě, zatím co taky potichu vzlykal. Byl jsem rozrušený, ale hlavně naštvaný na Jina, protože rozplakal mého anděla, ale věděl jsem, že má pravdu. Už nemůžeme náš rozhovor dál odkládat. Musíme probrat okolnosti mé smrti. Vlastně... musíme probrat všechno! 

Tae mi konečně musí říct všechno o své mámě!