Zabij mě něžně

38. Kapitola

Jung-Kook

V druhém patře už nebyl takový ruch a já jsem měl hned o trochu lepší pocit. Seok-Jinova pracovna byla opravdu poblíž výtahu, takže za okamžik už Moon klepal na dveře. Ozvalo se energické „dále!" a my jsme vešli. Hned ve dveřích jsme však narazili na Seok-Jina. „Jééé... ahoj!", řekl překvapeně. Rychle se sehl pro nějaké knihy, které mu popadaly na zem. „Ahoj, hyungu!", usmál se Moon. Já jsem se na Seok-Jina jen udiveně díval. V lékařském plášti totiž vypadal úplně jinak, než jsem si ho pamatoval z našeho prvního setkání. Nechápal jsem jak je možné, že toho může tolik změnit pouhé oblečení, jen jsem tu změnu nedokázal přesně definovat. 

„Zrovna jsem se chystal za kolegyní...", řekl mírně rozpačitě Jin. „Tak trochu jsem si myslel, že si pro ty knihy přišla sama... Ale tak... když už jste tady, posaďte se a já se za chvíli vrátím!" „Já už musím jít!", řekl vážně Moon. „Dobře... tak ty se, posaď...", obrátil se Seok-Jin na mě. S náručí plnou knih nevypadal ani trochu přísně, přesto ale vzbuzoval jistý respekt.

Sotva znatelně jsem přikývl. „Tak já běžím!", usmál se na mě Moon. „Potom si tě tady vyzvednu, ano? Hlavně klid, pamatuješ?" Znovu jsem přikývl. Modrovlasý mě pohladil po rameni a odešel. „Běž dál... posaď se!", pobídl mě Seok-Jin. „Hned jsem zpátky!" Nestačil jsem ani zareagovat, dveře se zavřely a já jsem osaměl v cizí pracovně. Váhavě jsem se rozhlédl, aniž bych udělal krok dál do místnosti. Pracovna byla opravdu super moderně zařízená. 

Byla vzorně uklizená, až sterilně čistá. Nikde snad neleželo ani snítko prachu. Nikde jsem taky nezahlédl cokoli, co by svědčilo o osobnosti majitele. Možná to byla právě ta jednoduchost?! Nějak jsem neměl odvahu vejít dál a sednout si na některou z bílých židlí. Měl jsem strach, že něco ušpiním už jen svou přítomností. Pořád jsem stál ve dveřích a tak, když se najednou dveře znovu otevřely, právě přicházející do mě vrazil. Zapackoval jsem a kdyby mě nechytly něčí ruce, asi bych upadl. 

„Proč už nesedíš?", ozval se Seok-Jinův překvapený hlas. „Běž... posaď se!" Aniž by mě pustil, dostrkal mě zrovna k jedné ze židlí, která byla blíž k té jeho a posadil mě za vyleštěný stůl. Sám se posadil na své místo a zkoumavě se na mě zadíval. Trochu stydlivě jsem sklopil zrak. „Takže, ty jsi Jeon Jung-Kook, že?", zeptal se a já jsem zvedl oči a nesměle se na něho podíval. Ani sám nevím, proč jsem cítil až takovou trému. „Ano...", špitl jsem potichu. „Já jsem Kim Seok-Jin, ale to si nejspíš pamatuješ, že?" Jen jsem přikývl. „Dobře...", pokýval hlavou. Pořád se tak díval a já se začal maličko červenat. „Dáš si něco k pití?", zeptal se mile. Jen jsem zavrtěl hlavou. Představil jsem si, jak se na té lesklé ploše stolu dělá kolečko od nějaké skleničky a přešla mě chuť cokoli pít. Chtěl jsem jen mít náš rozhovor i vyšetření za sebou. Chtěl jsem... doufal jsem, že mi řekne jinou diagnózu a já se tak probudím z této noční můry. Vrátím se do Busanu a budu pokračovat tam, kde jsem skončil. 

„Ok...", pokýval hlavou. „Takže, přejděme k věci, ano?" Jako bych ztratil hlas, znovu jsem jen přikývl. „Potřebuji vědět, jakou máš diagnózu.", řekl tentokrát už vážně Seok-Jin, bez úsměvu. „Abych věděl, jaký typ vyšetření mám zvolit." „Nádor na mozku.", řekl jsem potichu. „Hmmm... aha...", znovu pokýval hlavou. „Dobře... tak se na tu potvůrku podíváme!" Překvapeně jsem se na něho podíval. „Potvůrku?", vydechl jsem udiveně. Nečekal bych od něho takové vyjadřování. „Ten nádor!", vysvětlil. „Uděláme ti CT a pak budu moudřejší... Po vyšetření ti pak řeknu víc, souhlasíš?" „K čemu je vlastně to vyšetření nutné?", zeptal jsem se nesměle. Zajímalo mě proč na tom tak trvá. „Protože nemám přístup k tvým lékařským záznamům a ty je sebou asi nemáš, že? A od tvého lékaře si je vyžádat nemůžu vzhledem k povaze naší organizace..." „Aha..." 

Nejspíš si všiml, že pořád moc nechápu. „Jung-Kooku...", povzdechl si. „V naší organizaci pomáháme lidem zemřít, jak jistě víš, že?" „Ano..." „Taky jistě víš, že mnohdy ukončíme něčí život dřív než začne moc trpět, že?" „Ano..." „A proto si musíme být víc než jistí, že ten člověk opravdu umírá, že jeho stav je neléčitelný a bez naděje na zlepšení. Chápej, nechceme vzít život někomu, kdo může přežít." „Hmmm..." Do očí mi vyhrkly slzy. Vím kdo je a taky vím, co dělá jejich organizace. Přišel jsem za ním, abych požádal o jejich pomoc, ale... když to řekl takhle natvrdo, docela dost mě to rozhodilo. „Jsi v pořádku?", zeptal se se starostí v hlase. Jen jsem pokrčil rameny. „Jak dlouho vlastně víš o své nemoci?", zajímal se. „Ani ne týden...", špitl jsem. Utřel jsem si slzy a snažil se nevypadat jako dítě, ale moc to nešlo. „To je docela krátká doba...", podivil se. „A jsi si jistý, že tohle je nutné?" Znovu jsem pokrčil rameny. Ve skrytu duše jsem však pořád doufal, že není. 

„Víš co?", pousmál se konejšivě. „Uděláme to CT a pak se uvidí, souhlasíš?" „Do... dobře...", přikývl jsem. Pak už to šlo rychle. Seok-Jin mě odvedl do nějaké místnosti, kde se provádělo CT. Byli jsme tam sami. Potom mi zavedl do paže kanylu a já jsem si musel lehnout. Měl jsem divný pocit a dělalo se mi z toho mdlo. Nenávidím ten uzavřený prostor kolem mé hlavy a to divné bouchání. Celých deset minut, to asi nedám. Hlavně se nehýbat... nehýbat se. Skoro jsem se bál dýchat. „Vstřikuji kontrastní látku!", oznámil mi. „Dobře...", vydechl jsem. „Teď už nemluv!", připomněl mi. „A hlavně se nehýbej!" 

Snažil jsem se myslet na něco pěkného, abych to zvládl. Moc mě nepřekvapilo, když se mi v mysli vynořila tvář jednoho krásného doktora. Chtěl bych vědět, jak se jmenuje. Kolik má roků? Když se mi podíval do očí... co se mu asi honilo hlavou? Otočil jsem se tak rychle, že jsem nepostřehl, jestli se jeho výraz nějak změnil. Mohl bych se mu líbit? Je vůbec na kluky? Asi ne... „Nemel sebou!", napomenul mě Seok-Jin. Ani jsem nepostřehl, že jsem se začal maličko chvět. „Už to bude... vydrž... Taak, konec!" Konečně mě vytáhl ven a já jsem s úlevou vydechl. „Takže...", řekl vážně Seok-Jin, když jsem se posadil. „Promluvíme si o předběžném nálezu u mě v pracovně..." Podíval jsem se do jeho vážné tváře a zatočila se mi hlava. 

Došlo mi, že noční můra nejspíš pokračuje.