Zabij mě něžně

67. Kapitola

Jung-Kook

Nechápal jsem, co se s Tae-Hyungem děje. Chtěl bych mu vidět do hlavy, chtěl bych vědět, co ho tak rozrušilo. Proč je najednou tak nervózní? „Jakou... jakou máš krevní skupinu, Kookie?", zeptal se po chvíli, pro mě až trapného ticha. „Krevní skupinu?", vydechl jsem udiveně. „Ano, krevní skupinu!", řekl netrpělivě Tae. „Nebo chceš vysvětlit co to je?" „Vím co je krevní skupina!", ohradil jsem se trochu dotčeně. „Jen nechápu..." 

„Tak jakou máš?", skočil mi do řeči, stále mě propalujíc pohledem. „Měl jsem A...", odpověděl jsem nervózně. Netušil jsem totiž, kam těmi otázkami míří. „ale teď mám..." „AB?!", dopověděl za mě a já jsem na něho vykulil oči. „Jak to víš?" „To je jedno!", mávl rukou. Je to jedno? Pořád jsem na něho civěl a nic nechápal. Tae se na mě taky chvíli mlčky díval a já se snažil pobrat co se vlastně děje. Proč ta otázka? A jak mohl vědět správnou odpověď? 

„Už musím jít, Kookie!", řekl najednou Tae a hned se zvedal z pohovky. „Ale... vždyť jsi teprve přišel!", vydechl jsem zmateně. Nečekal jsem, že bude chtít hned odejít. „Proč už musíš jít?", zeptal jsem se smutně. Jen se nejistě pousmál. „Zítra se za tebou zase stavím!", řekl konejšivě. Snažil se mě nejspíš uklidnit, ale na mou otázku se zjevně odpovědět nechystal. Jasně, proč by měl, že? Bodlo mě u srdce lítostí. Vůbec mu na mně nezáleží, to je jasné! Ani trochu... Znovu jsem bojoval se slzama, zatím co se Tae hrnul do předsíně. Nechtěl jsem, aby ještě šel. Chtěl jsem, aby zůstal! 

„Ještě jsi ani nedopil tu kávu, Tae!", řekl jsem rozechvěle, když jsem za ním přišel ke dveřím. „To nevadí...", pokrčil rameny. „Zítra si ji dopiju... slibuji!" „Ale...", vydechl jsem zaraženě. „to... to už bude studená!" Jen nad tím protočil oči a pousmál se. „Uděláš mi novou kávu, Kookie!", řekl pobaveně a já jsem se maličko začervenal. Jsem tele! Jasně že mu udělám novou kávu. Karamelové Macchiato s medem! „Nemůžeš si přece jen dopít tuhle?", zkusil jsem to přesto znovu. „Teď?!" Nechápal jsem, kde na to beru odvahu, ale nejspíš mi ji dodala touha po tom, aby neodcházel. Proč nemůže zůstat? Potřebuji, aby zůstal! 

„Vážně musím odejít!", povzdechl si. „Něco  potřebuji zjistit od Jina. Teda... jestli to bude vědět... Ale ty se tím netrap, jasné?", usmál se na mě. „Nejde o nic vážného!" „Do... dobře...", špitl jsem nejistě. Jak jsem však měl být klidný a netrápit se, když jsem nechápal co se děje? Moc jsem chtěl vědět, o co jde, ale nemělo smysl to z něho tahat. Možná se to nějak týká jeho soukromí a do toho mi přece nic není! „Ohledně těch léků všemu rozumíš?", zeptal se ještě pro jistotu. Jen jsem přikývl. „Kdyby něco, tak mi zavolej! Ahoj, Kookie." Už byl oblečený i obutý a chystal se otevřít dveře. 

„Nemám tvé číslo!", vyhrkl jsem a on se udiveně otočil. „Fakt?" Plácl se do čela. „A jo, zapomněl jsem!" Hned vytáhl mobil. „Nadiktuj mi své číslo!", požádal mě netrpělivě. Vypadal, že opravdu spěchá. „Já... já si ho nepamatuji!", vydechl jsem zaraženě. „Cože?", podivil se. „Jak jako nepamatuješ?" „Mám nové číslo!", vysvětlil jsem mu nervózně. „Aha...", povzdechl si. „Tak si dones mobil a já se z něho prozvoním!" Jen jsem přikývl a bleskově zaběhl do ložnice, kde se povaloval můj mobil. Nechtěl jsem Taeho už déle zdržovat, když tak spěchá. Vzal si telefon z mých chvějících se dlaní, navolil tam své číslo a pak s mobilem u ucha čekal, až začne ten jeho zvonit. Po chviličce se tak stalo, Tae-Hyung hovor ukončil a znovu předal mobil do mých rukou.

„Ulož si mé číslo, Kookie!", řekl a vycenil na mě zuby v úsměvu. Srdce se mi zběsile rozbušilo při pohledu na jeho tvář, která byla s úsměvem ještě krásnější. Chtěl bych, aby se na mě pořád takhle smál, přestože by to jistě brzy přivodilo mou smrt. Jenže on odchází... Dnes už jeho úsměv neuvidím! „Zítra ti zavolám, v kolik přijdu!", oznámil mi ve spěchu Tae. „Teď už ale opravdu musím běžet!" Otevřel si dveře a hned spěchal ke schodišti. „Měj se! Kdyby se něco dělo, tak jsem na telefonu!", zavolal ještě. „Dobře!", zavolal jsem za ním taky. Už jsem však slyšel jen dusot jeho nohou. „Taky se měj!", špitl jsem pro sebe. Už zase jsem zůstal sám. 

Měl jsem pocit, že Taeho přítomnost je návyková. Přestože jsem z něho naprosto mimo, přestože se nedokážu uvolnit, chtěl bych ho mít vedle sebe. Chtěl bych poslouchat jeho smyslný hlas a vidět jeho dokonalý úsměv, i když mi ho věnuje tak málo. Padl na mě smutek a ke všemu mě znovu rozbolela hlava. Přepadla mě náhlá slabost. Rozechvěle jsem zavřel dveře a šouravým krokem se vydal do obývacího pokoje s úmyslem  vzít si ten nový prášek, který mi tam můj patron nechal. Doufal jsem, že sebou nepraštím na zem cestou k pohovce. 

Hlava mě totiž bolela hrozně moc a měl jsem pocit, že každou chvíli omdlím.