Zabij mě něžně

61. Kapitola

Jung-Kook

Nakonec jsem se vzpamatoval, zavřel za sebou dveře od bytu a zamířil jsem rovnou do koupelny s úmyslem dát si sprchu. Doufal jsem, že mě proud teplé vody trochu uklidní. Rozechvěle jsem se svlékl a pustil na sebe hodně teplou vodu. Moc se to však nepovedlo, nepřestal jsem být rozrušený. Pořád jsem před sebou měl Taeho tvář. Dokázal bych se na něho dívat celé hodiny! Je tak nádherný! Co když se ale nevrátí, přestože to slíbil? Co budu dělat? Nechci jiného patrona! Raději na to nemyslet... 

Zastavil jsem vodu a jen tak, v ručníku kolem beder jsem šel do ložnice. Potřeboval jsem si vzít prášek, protože mě už zase rozbolela hlava. Taky kortikoidy, na ty nesmím zapomenout! Zapil jsem to zbytkem svého čaje, který jsem před tím nedopil. Potěšeně jsem však zaznamenal, že Taeho hrníček je prázdný. Měl jsem radost, že mu Moonův čaj chutnal. Oblékl jsem si pak pyžamo, ale spát jsem ještě nechtěl. Stejně bych neusnul! Spolu s mobilem jsem se posadil na stůl v ložnici. Myslím, že už se z toho stalo mé oblíbené místo. Nějakou dobu jsem jen tak civěl z okna na světla hluboko dole, ale pak jsem s povzdechem odemkl mobil. Jen tak, ze zvyku. Nečekal jsem, že by mi mohl někdo volat nebo psát a Tae si ani nevzal mé číslo. 

Zjistil jsem však, že mám asi deset zmeškaných hovorů od Nam-Joona. Srdce mi radostně poskočilo. On si na mě vzpomněl? Nebo jen našel ty peníze a chce vědět, co to znamená? Rozechvěle jsem najel prstem na jeho číslo a po chvíli se ozvalo zvonění. Zvedl to vzápětí. „Kookie?!", ozval se nervózně Moon. „Jsi v pořádku? Proč jsi mi to nebral?" „Ahoj, Moonie!", pousmál jsem se. „Byl jsem venku s patronem a zapomněl jsem si mobil doma. Promiň, hyungu!" „To nic...", oddechl si. „Hlavně že se ti nic nestalo! Takže... už byl u tebe patron? Kdo to je?" „No...", zarazil jsem se. Mám mu to říct? 

„Jeden takový mladý kluk... budoucí doktor!", řekl jsem nakonec. O tom, že je to ten „divný", kterého jsme potkali v nemocnici, jsem se rozhodl prozatím pomlčet. A o tom, že jsem se do něho zamiloval, jsem už vůbec mluvit nechtěl. „Je na tebe hodný?", staral se Moon a já jsem si povzdechl. „Je, neboj!" „Dobře...", povzdechl si taky. „A co zadeček? Mažeš si tu kérku?" „Ne! Zapomněl jsem!", přiznal jsem zaskočeně. Byl jsem rád, že nemůže vidět mou rudou tvář při zmínce o mém zadku. „Tak si to hned namaž!", řekl přísně. „Dobře!", vydechl jsem. Raději jsem ho hned poslechl. 

Položil jsem mobil na stůl, seskočil jsem dolů a stáhl si kalhoty od pyžama. Odlepil jsem opatrně fólii, namazal si tetování a pak jsem to znovu přelepil. Byl jsem rád, že to drží. „Splněno!", oznámil jsem Moonovi, když jsem se už s kalhotami na zadku, usadil zpět na stole. On se jen uchechtl. „Hodný kluk!", pochválil mě. „Někdy přes týden se k tobě stavím a osobně ti to zkontroluji! Nezapomínej mazat, nebo dostaneš na holou, Kookie!" „Jejda!", vypískl jsem. „Nezapomenu, neboj!" „To bych ti ani neradil!", pohrozil mi a já jsem se jen stydlivě pousmál.

„Zrovna jsem se chystal do postele...", oznámil mi a na důkaz svých slov si řádně zívl. „Tak dobrou noc, Kookie! Jsem rád, že ses mi ozval!" „Ne, to já jsem rád, Moonie!", řekl jsem vděčně. „Dobrou noc, hyungu!" „Hlavně jdi už spát, jasné?", řekl přísně. „A nezapomeň na léky!" „Už jsem si je vzal!", pousmál jsem se. „Děkuji za starost!" „Nemáš zač...", zívl. „Jsem rád, že se o sebe staráš!", znovu zívl. „Měl jsem dnes náročný den...", vysvětlil. „Tak už opravdu... ahoj! Nebo s takovou usnu ve stoja..." Zívnutí. „a já nechci orat podlahu svým nosem...", dodal. 

„Proč bys měl orat podlahu nosem?", zeptal jsem se nechápavě a taky dost pobaveně. „Protože za chvíli usnu, praštím sebou o zem a nejen že způsobím zemětřesení, vyděsím sousedy, co bydlí dole, ale taky si poryju svou krásnou podlahu mým ne tak krásným frňákem..." „Tvůj nos je moc pěkný!", nesouhlasil jsem. „Byla by ho škoda!" „Díky za kompliment, budu si to pamatovat!", uchechtl se a znovu si zívl. „Třeba bych mohl můj nos někomu vytetovat, co myslíš?" „Skvělý nápad!", pochválil jsem ho. „Máš ještě jednu půlku...", řekl klidně. „Jak by se tam asi vyjímal vytetovaný můj nos?" „Nam-Joone!", vyhrkl jsem nevěřícně. „Už ne, „Moonie"?", zasmál se a znovu si zívl. Na to jsem nic neřekl, jen jsem se dál červenal. 

„Vtipný rozhovor!", řekl unaveně modrovlasý. „Ale musím svůj nos chránit o to víc, když je tak pěkný! Dobrou noc, Kookie! Ještě ti zavolám, který den se stavím! Mám tě rád!" „Dobrou noc, Moonie!", špitl jsem, pořád ještě v rozpacích. „Taky tě mám rád!" Potom Moon hovor ukončil. Měl jsem velkou radost, že jsem s ním mohl mluvit. Jeho pozitivní energie na mě sálala i z telefonu a už zase mě rozveselil. Až na tu výhrůžku s tetováním na můj zadek, to už nebyla tak zábavná představa. Druhou kérku už ne! Jak by asi vypadal můj zadek se srdcem na jedné půlce a s Moonovým nosem na druhé? To ne, nikdy! Už o hodně klidnější jsem se zakutal pod peřinu se svou lištičkou. Usínal jsem však s myšlenkou na mého patrona. 

Co by asi Tae řekl na mé tetování?