Zabij mě něžně

116. Kapitola

Jung-Kook

Vyšli jsme potom po schůdcích do druhého podlaží, kde byl kromě prosklených stěn také prosklený strop. Všichni pasažéři už byli na svých místech a my jsme se posadili jako poslední. Venku už byla skoro tma. Tae si sedl vedle mě, aniž by rozpletl naše prsty. „Co si dáš na pití?", zeptal se mě mile, když se k našemu stolku přiblížil číšník. „Asi čaj.", pokrčil jsem rameny nejistě. Klidně bych pil jen obyčejnou vodu, vůbec na tom nesešlo! 

„Dobře.", usmál se miláček a pak objednal pití pro nás oba. On si objednal kávu a minerálku a pro mě ovocný čaj. „Chceš... chceš si povídat?", zeptal jsem se a Tae zavrtěl hlavou. „Na povídání bude ještě času dost, miláčku!", pousmál se. „Teď chci jen být s tebou a užívat si plavbu. Nebo... chceš snad se mnou o něčem mluvit?" „No...", vydechl jsem nejistě. „Vlastně... asi ano. Chtěl bych o tobě něco vědět, Tae. Nemohl bys mi o sobě alespoň něco říct? Celou dobu se vyhýbáš mluvení o osobních věcech. Proč?" 

„Ničemu se nevyhýbám!", řekl mírně dotčeně. „Taky o tobě chci vědět víc než jen to, co jsi napsal do toho dotazníku, ale... nechceš si o tom popovídat až v klidu doma? Tady je moc lidí a navíc... nebudeš nic mít z naší plavby! Co kdyby ses ke mně pěkně přitulil a zadíval se na krásy, které míjíme? Přece jsi chtěl poznat Seoul, ne?" Napadlo mě, že o tom nechtěl mluvit ani před tím, ale raději jsem mlčel. Má nejspíš pravdu, povídat si o tom můžeme i později. „Mě můžeš poznávat potom!", dodal ještě. Mrkl na mě a smyslně si skousl spodní ret. Začervenal jsem se jako růžička, protože to znělo dost dvojsmyslně, ale současně jsem se na něho nemohl vynadívat. Vypadal tak sexy, že kdyby tady nebyli lidé, asi bych se neovládl a zulíbal ho... všude!

 „Dobře!", přikývl jsem s mírně rozpačitým úsměvem. Styděl jsem se sám před sebou za takové myšlenky. Kdyby totiž mělo opravdu dojít na věc, nejspíš bych studem zalezl někam pod stůl. Popíjel jsem pak čaj s příchutí jahod a snažil se předstírat sám před sebou, že se mi vůbec takové myšlenky nevetřely do hlavy a že kvůli nim nechytám barvu zapadajícího slunce, které před nějakou chvílí zmizelo za městským panoramatem. Tae mě pobaveně pozoroval. „Poslouchal jsi vůbec, co nám právě říkali?", pousmál se a já jsem na něho vykulil oči. „Co? Kdo? Co říkali?", podivil jsem se. 

„Před chvílí nás přivítali na palubě, Kookie!", ušklíbl se ještě víc pobavený. „Také hlásili trasu, kterou poplujeme a co všechno tam uvidíme..." „A... aha...", zarazil jsem se. Opravdu jsem nic z toho neslyšel, když jsem vnímal jen Taeho a jeho sexy výraz. Darebák, nejspíš mě schválně provokoval, když si nepřestával kousat ret, který neopomněl sem tam zvlažit svým sladkým jazýčkem. „Takže, miláčku...", řekl klidně. „Vypluli jsme z Yeouido Dock a poplujeme asi hodinu kolem šedesáti tří významných budov a taky kolem Seoul Tower. Mineme mosty jako Banpodaegyo bridge, Konghang a potom kolem olympijského stadionu Jamsil až k nejznámějšímu mostu Yanghwa." usmál se. Tolik míst, které bych mohl vidět a já mám oči jen pro něho... Jako by mi viděl do hlavy, zářivě se na mě usmál. „Nemusíš se na to všechno dívat, pokud nemáš náladu... ale Banpodaegyo si ujít nenechej, ano?", usmíval se. „Je to krásné!"

„Dobře.", přikývl jsem. Fascinovaně jsem sledoval, jak se napil své kávy. Kdy se ze mě stal takový blázen? „Pij čaj, miláčku...", ozval se Tae. Poslušně jsem se napil a chvíli převaloval tu lahodnou chuť na jazyku. Nejraději bych tam však měl Taeho jazýček. Zase jako kdyby mi četl myšlenky. Bez varování přitiskl své rty na ty mé a probojoval se jazýčkem do mých úst, takže mi málem zaskočilo. Naštěstí se tak nestalo a já jsem polkl čaj, abych hned na to mohl opětovat miláčkovo něžné líbání. Vůbec nebral ohled na to, že jsou kolem lidé, ale naštěstí byli nejspíš všichni zaujatí koukáním na břeh a nás si nevšímali. 

Sotva jsem dýchal, když se odtáhl s jiskřičkami v očích. „Miluju tě!", zašeptal a pak se znovu napil kávy, jako kdyby mě před chvílí málem nezabil. Stiskl však mou dlaň a usmál se. „Taky tě moc miluju!", vydechl jsem. Nedokázal jsem od něho odtrhnout oči. Proč je tak dokonalý? Proč je tak sexy a zároveň tak sladký? Tae se nezaujatě díval přes prosklenou stěnu a sem tam se na mě usmál. Mlčeli jsme, ale mi to vůbec nevadilo. Cítil jsem se opravdu dobře. „Miláčku!", řekl Tae, který po nějaké chvíli obrátil svůj pohled na mě.

„Teď bude Banpodaegyo bridge!", upozornil mě. Venku už byla téměř tma, přestože červánky ještě tak úplně nezmizely a já jsem se se zájmem zadíval přes sklo. Právě jsme se přibližovali ke zmíněnému mostu.

Nic zvláštního jsem však neviděl. „Teď chvíli počkáme na úplnou tmu.", informoval mě Tae. „Nechceš se jít zatím najíst?" „Mám už hlad!", přiznal jsem a on se na mě zazubil. „Dole, jak hraje ta kapela, mají teplý i studený bar.", mrkl na mě. „Tak pojď, najíme se!" Hned mě vzal za ruku a táhl pryč od stolku. Těšil jsem se na jídlo. Miláček mě však zatáhl jinam... Rozrazil dveře na toalety, kde naštěstí nikdo nebyl. 

Přirazil mě pak na stěnu vedle umývadla a vrhl se hladově na má ústa. Líbal mě vášnivě a s touhou, kterou jsem u něho zatím nepoznal. Podlamovaly se mi z toho kolena, ale naštěstí mě zachytil za zadek, který následně pevně stiskl, zatím co já jsem bez dechu zaklesl své ruce za jeho krkem. Měl jsem pocit, že ze mě každou chvíli strhá oblečení a vezme si mě přímo tady, na záchodcích vyhlídkové lodi. Nepřestával mě tisknout na zeď a divoce líbat. Měl jsem co dělat abych mu stačil. Po nějaké chvíli se však odtáhl a porovnal mé rozčepýřené vlasy. „Jdeme jíst...", řekl rozechvěle. Bylo na něm vidět, že sám sotva dýchá. „Hmmm...", vydechl jsem. Už jsem si nebyl jistý, že mám hlad. 

Měl jsem v tu chvíli jiný problém! Problém v mém rozkroku...