Zabij mě něžně

79. Kapitola

Tae-Hyung

Spokojeně jsem se přetočil na záda, když v tom jsem si uvědomil, že na mém hrudníku spočívá něčí paže. Zarazil jsem se. Chvíli jsem pak zmateně přemýšlel, jestli jsem se snad někde neopil a neskončil v cizí posteli kdoví s kým... Ne že by se mi to už někdy stalo, ale člověk nikdy neví. Po chvíli, kdy jsem se bál otevřít oči, jsem si však uvědomil, že jsem nebyl na žádném tahu a že jsem spal v bytě mého klienta, takže ta dotyčná osoba nemůže být nikdo jiný, než Jung-Kook. Stejně jsem však zmateně zamrkal a vykulil jsem oči na chlapce, který ležel těsně vedle mě a pořád klidně spal. Nechápal jsem, kde se tam vzal. Jak je možné, že usínal ve své posteli a najednou se octl na pohovce přitisklý ke mně? Že by byl náměsíčný?

 V tom okamžiku jsem si ale uvědomil, že ležím na polštáři a taky, že jsem přikrytý dekou. Došlo mi, že se o mě Kookie nejspíš rozhodl postarat a že potom zřejmě usnul. Netušil jsem však, proč si lehl ke mně, namísto toho, aby se vrátil do své postele. Ne že by mi to bylo vyloženě nepříjemné, ale přesně těmhle situacím, včetně jeho objímání, jsem se chtěl vyhnout. Nejde si udržovat odstup, když ten kluk pořád překračuje pomyslné meze... Chtěl jsem se od něho odtáhnout a vstát, ale nakonec jsem si řekl, že ještě chvíle v jeho blízkosti, snad nikomu neublíží. Vždyť ještě včera mě napadlo, že bych chtěl být jeho plyšák... Opatrně jsem však sundal jeho ruku ze svého hrudníku a on se s povzdechem otočil na záda. Spal naštěstí dál.

Přestože představa mě namísto plyšáka byla myšlenka víc jak nevhodná, přestože ve mně jeho blízkost vyvolávala smíšené pocity, neodolal jsem touze... jemně a zlehka jsem odhrnul pramen jeho hebkých vlasů, který mu padal do očí. Kookie se ze spánku pousmál a já jsem ztuhl. Vážně je hrozně roztomilý! A taky krásný takovým tím něžným způsobem. Jeho obličej tvořily jemné a pravidelné rysy, jemná pokožka, bez jediné chybičky, velké oči, roztomilý nos a rty jako sladké polštářky, pod kterými se skrývala nenápadná piha. Všechny tyhle detaily mě nutily, abych si jeho tvář prohlédl co nejvíc z blízka. Zamračil jsem se však nad svýma myšlenkama. Je jedno, jak je Jung-Kook krásný! I kdyby byl nejsladší na světě, pořád je to můj klient a já si prostě nesmím připouštět jeho roztomilost ani nic jiného! 

Přesto jsem však ještě chvíli pozoroval jeho spící tvář, která byla uvolněná a pokojná, jako tvář spícího nemluvňátka. Ale tentokrát jsem už nerozebíral jeho cute vzhled. Vybavilo se mi, co mi před tím řekl. Vážně jeho rodina nemá tušení, že umírá? Vážně jen tak utekl a nechal všechny a všechno za sebou, daleko v Busanu? Nebyla to rozhodně moje věc a nechtěl jsem ho nijak soudit, přestože jsem s jeho počínáním až tak nesouhlasil. Nedokázal jsem se však ubránit lítosti, přestože by ani ta neměla v mém postoji k němu mít místo. 

Empatie, vcítění se... dost ošemetné pocity, když má člověk na krku někoho, kdo má před sebou jen pár týdnů, maximálně měsíců života. Když jde o někoho, komu budu nucen vzít život jen proto, aby netrpěl víc než je to nutné. Netušil jsem, proč si Seok-Jin myslí, že to je k něčemu dobré... Možná to ale chápu. Možná jen díky tomu nakonec vyhovím Kookieho žádosti. Možná jen díky tomu můžu alespoň zčásti chápat jeho osamělost, strach a bolest a jen díky tomu se chci pokusit, aby měl důvod se smát. Je jedno, že jeho tvář je mnohem krásnější, když se usmívá. Je jedno, že bych chtěl vidět jiskry v jeho očích a roztomilé perličky, které by zářily v jeho úsměvu. 

Tady přece nejde o mě a o to, že bych si ještě víc užíval pohled na něho. Jde především o Kookieho! Ani v nejmenším jsem nelitoval, že jsem mu daroval svou kostní dřeň, přestože to byl zákrok hodně bolestivý. Bohužel můj dar prodloužil jeho život jen o krátký čas, ale na mě je, aby ten čas prožil co nejlíp. Musím si sice držet odstup, ale ani tak nedopustím, aby se cítil osaměle a smutný. Nechci, aby myslel na smrt, ale aby si užíval život, který mu ještě zbývá. Tohle milé stvoření, které mě neposlechlo a couralo se v noci po bytě, aby mě mohlo přikrýt a zajistit mé pohodlí, si péči rozhodně zaslouží! Karma sem... karma tam... už dávno nebyla hlavní důvod, proč jsem to pro něho chtěl dělat. 

Zachvěl jsem se a mé srdce se sevřelo něhou.