Zabij mě něžně

112. Kapitola

Jung-Kook

Ten týden, co se o mě Tae staral, byl úžasný. Povídali jsme si o všem a o ničem, protože se miláček vyhýbal osobním tématům, jen aby mě prý nerozrušil. Nevadilo mi to. S ním jsem téměř zapomněl na mou nemoc, rodinu, na Jimina i na ostatní kamarády, které jsem opustil. Sem tam mi sice problikla hlavou myšlenka na smutné věci, ale kdykoli se tak stalo a na mé tváři se objevila sebemenší chmura, přiběhl Tae a líbal mě tak dlouho, dokud jsem se zase neusmál. Byl pozorný a milý. Měl jsem pocit, že neexistuje lepší člověk na světě, kterého bych mohl milovat a on se ke mně choval stejně, jako bych byl ta nejúžasnější bytost na světě, kterou mohl potkat. Bylo to opravdu krásné! Každou chvíli jsme si vyměnili polibek nebo jen pohlazení. 

Radoval jsem se jako malé dítě, když mi konečně odpojil kapačku. Musel jsem sice odpočívat, ale ve čtvrtek mi už mi dovolil sedět v obýváku na pohovce a taky jíst za kuchyňským stolem. Nepřestal si však dělat starosti a doprovázel mě i na wc, jako bych byl nemohoucí, přitom se mi síla už z velké části vrátila. Čekal na mě i před koupelnou, přestože jsem mu tvrdil, že nemusí. Byl jsem však šťastný, že se tak stará, protože to už nebyla jen starost patrona, ale milujícího přítele. 

V pátek jsme se dohodli, že se ke mně nastěhuje a já jsem byl opravdu hrozně moc šťastný. Taky nás čekalo první rande! Konečně! Konečně si spolu zase vyrazíme, ale jako pár! Srdce mi tlouklo nedočkavostí a já jsem skoro ani nemohl dojíst jídlo, které mi miláček s láskou uvařil. „Kam spolu půjdeme, Tae?", zeptal jsem se, když poslední sousto konečně zmizelo v mém břichu a miláček s úsměvem vzal talíř, aby ho mohl umýt. 

„Původně jsem tě chtěl vzít na první rande do nějaké romantické restaurace....", poškrabal se na zátylku. „ale... nemyslím si, že bys do sebe měl cpát nějaká těžká jídla tak brzy..." „Mohl bych si dát nějaký zeleninový salát!", vyhrkl jsem, protože se mi představa romantické restaurace zalíbila. Večeře při svíčkách, tichá hudba lahodící uchu, romantické prostředí, miláčkovy prsty propletené s těmi mými na stole... kdo by to nechtěl? „Salát?", povytáhl však obočí Tae a zatvářil se nesouhlasně. „Na prvním rande?" „Co?", nechápal jsem. „Co máš proti salátu?" „Nic!", zakroutil hlavou miláček. „Ale nelíbí se mi představa, že tě vezmu do romantické restaurace, aby ses tam krmil jen salátem." „Ale..."

„Ne, Kookie!", řekl přísně a já jsem raději zmlkl. Nechtěl jsem se hádat. „Tak ne... no...", zabrblal jsem si pro sebe mírně zklamaný. Tae to však ignoroval a zahloubal se do svých myšlenek. Hodnou chvíli usilovně přemýšlel a tvářil se u toho strašně vážně, jako kdyby luštil největší záhadu světa a jako kdyby na správném rozuzlení závisel osud celého lidstva. Já jsem se na něho jen udiveně díval, ale po chvíli mi to nedalo. „Tae...", špitl jsem. Chtěl jsem říct, že s ním půjdu kamkoli a že se tím nemusí tak trápit, ale mávl rukou a naznačil tím, ať mlčím. Raději jsem už nic neříkal a nechal ho, ať teda něco vymyslí. Srdce mi však bušilo napětím. 

Copak miláčka asi napadne?