Zabij mě něžně

37. Kapitola

Jung-Kook

Po nějaké chvíli jsem se znovu ohlédl, ale ten mladý doktor už zmizel v davu. Oddechl jsem si a mé srdce se začalo pomalu zklidňovat. Ještě by tak chybělo, abych se zamiloval. Neznám ho, nevím co je zač... jen podle pláště můžu usoudit, že je to lékař. Do háje, nejsem přece vlhká šestnáctka, abych se nechal pobláznit krásnou tváří a smyslným hlasem, ne? Stejně ho už nejspíš nikdy neuvidím, protože do téhle nemocnice už nevkročím! Zatím jsem tady jen chvíli a už mám chuť utéct... Vážně nesnáším nemocnice!

Jenže ten doktor... Ne, teď mám jiné starosti! Čeká mě rozhovor se Seok-Jinem a taky vyšetření. Kéž bych tam nemusel chodit, kéž bych nepotřeboval žádnou organizaci... Kéž by se na mě usmál... Sakra! „Ten doktor byl divný...", brblal si pod nosem Moon. „Cože?", podivil jsem se. Moonův hlas mě vrátil zpět do reality. „Jak divný?", nechápal jsem. Mi přišel naprosto dokonalý! „Prý že „co mu chcete"?", pokračoval nespokojeně Moon. „Co je mu potom? To je tak divné, že někdo v nemocnici hledá primáře?" „Hmmm...", připustil jsem. „To bylo opravdu divné!" „A to jsem se slušně zeptal!", mračil se modrovlasý. „Už ani doktoři nemají žádné vychování!" „Hmmm..." 

Nechtěl jsem už na něho myslet. Nechtěl jsem, aby mi srdce dělalo kotrmelce kvůli někomu, koho jsem viděl jen pár vteřin. Moon má pravdu, nejspíš je divný... Ale fakt nádherný! „Promiň, že tady tak bloudíme...", ozval se znovu Moon, když mu nejspíš došlo, že se k tomu doktorovi už nijak nevyjádřím. Nevěděl jsem, co bych měl říct. „Víš, nikdy jsem tady za Jinem nebyl...", vysvětlil. „Scházeli jsme se jen mimo nemocnici..." „To je v pohodě, hyungu!", povzdechl jsem si. „Ale už to chci mít za sebou." „To věřím!", pousmál se smutně. „Hlavně klid, ano?" „Zatím jsem docela klidný.", pousmál jsem se taky. „Vážně!" „Ještě před chvílí jsi rozhodně v klidu nebyl!", podíval se na mě pochybovačně. „No... tak dobře, nejsem v klidu.", přiznal jsem trochu neochotně. Nechtěl jsem mu však prozradit, že kromě davu lidí, nemocničního prostoru, smradu z desinfekce a toho, co mě čeká, mě klidu zbavil taky jeden krásný neznámý. Vážně, nechci na něho už myslet! Jaký by to mělo smysl? Žádný! 

„Bude to dobré, Kookie!", chlácholil mě. „Uklidni se, ano? Jen si s Jinem promluvíte. Chtěl jsi přece vědět něco o... však víš o čem..." Došlo mi, že nechce mluvit nahlas před lidma. Kdo ví, kdo by co zaslechl. Přikývl jsem, že chápu o čem mluví. „Taky mě chce vyšetřit.", poznamenal jsem. „To zvládneš!", usmál se. Konejšivě mě pohladil po rameni. „Sám jsi říkal, že je to jen vyšetření!" To už jsme vystupovali z výtahu. „Máš pravdu.", přikývl jsem. „Já to zvládnu. Nic jiného mi ani nezbývá..." Povzdechl jsem si. „Tak se mi líbíš!", usmál se spokojeně Moon a já jsem mu úsměv trochu nejistě opětoval. Snažil jsem se úplně uklidnit. Nechtěl jsem modrovlasého víc znepokojovat. A nakonec, třeba neuškodí slyšet názor dalšího odborníka. Třeba... Srdce se mi znovu prudce rozbušilo, ale tentokrát za to nemohl ten krásný doktor. Do hlavy se mi totiž vetřela myšlenka, nepatrná naděje, že mi třeba Seok-Jin řekne, že šlo o omyl, že nejsem tak vážně nemocný. 

Kéž by se doktor v Busanu spletl...