Zabij mě něžně

179. Kapitola

Jung-Kook

Tae mě líbal dlouho a pořád stejně něžně, jako kdyby tím chtěl smazat můj včerejší zážitek. „Miluju tě!", zašeptal, když jsme od sebe odtrhli své rty kvůli nedostatku vzduchu. „Taky tě miluju!", špitl jsem udýchaně. Chvíli jsme se vzájemně utápěli ve svých pohledech a čas jako by se zastavil. Bylo to kouzelné, když jsme si i nadále beze slov vyznávali své city. „Tak... tak já opravdu radši půjdu!", řekl najednou Tae. „Vážně mám problém se ovládat!", vysvětlil rychle, když jsem se zatvářil dost udiveně. „Ty tady zůstaň a relaxuj... já zatím nachystám něco k jídlu, ano?" „Tak dobře.", pousmál jsem se. 

„Už se na mě nezlobíš?", ujišťoval se, když se zastavil v koupelnových dveřích a ještě se na mě otočil. Díval se pořád dost nejistě a mně se ho zželelo. „Nezlobím!", ujistil jsem miláčka s tím nejzářivějším úsměvem, jaký jsem dokázal, za což jsem získal odměnu v podobě jeho naprosto dokonalého a jedinečného úsměvu. Mé srdce se prudce a radostně rozbušilo. Copak bych se na něho mohl pořád zlobit? Veškeré zbytečky mé naštvanosti opadly už spolu s jeho líbáním. „To se mi ulevilo!", cenil na mě své úžasně bílé zuby tygřík. „Já už budu příště opravdu jen něžný, slibuji!" 

„Příště...", povzdechl jsem si. „Příště použij víc lubrikačního gelu, ano? A taky... když se náhodou rozjedeš jako urvaný ze řetězu, dej mi mezi svým řáděním taky nějaký čas na oddech, prosím! Já.... já potřebuji taky mazlení, líbání... já..." Maličko jsem se zajíkl a do mých očí vyhrkly slzy, když jsem si znovu vzpomněl na jeho zacházení. „Připadal jsem si skoro jako nějaká věc, když jsi to do mě jen zběsile strkal a když... když jsi mě ani nelíbal... já..." Nenechal mě to doříct. V okamžiku byl zpět a tiskl mě ve své náruči. S povzdechem jsem si položil hlavu na jeho rameno, zatím co mě miláček hladil po vlasech i po zádech. 

„Už nikdy nedovolím, aby ses cítil jako nějaká věc, Jung-Kookie!", řekl naléhavě, s lítostí v hlase.„Takhle jsem to nechtěl, vážně! Já jsem sice chtěl jen soulož, ale... nenapadlo mě... já... já jsem pitomec!" „Nejsi pitomec!", uklidňoval jsem ho, sám dost rozechvělý. „Zapomeneme na to, ano?", požádal jsem ho. „Ne, králíčku!", zakroutil hlavou a setřel mé slzy. „Nezapomeneme, protože pak by se to mohlo stát znovu!" Na to jsem už neměl co říct. „Tak já ti to nějak vynahradím, ano?", nabídl a já jsem se smutně pousmál. „Jak třeba?" „Mohl bych tě pozvat na romantickou večeři?", usmál se. 

„Myslíš jako do restaurace?", podivil jsem se. „Nebojíš se, že mě někdo pozná?", strachoval jsem se. „Co když někdo neviděl zprávy a tak mu uniklo, že už za mě nedostane odměnu? I když... kdyby zavolal našim, možná by tu odměnu přece jen dostal!", dodal jsem sklesle. „Hele...", uklidňoval mě Tae. „I kdyby tě někdo poznal a chtěl volat policii, stejně by ho poslali do háje, protože už přece nejsi pohřešovaný! Neměl by právo tě zadržovat, takže bychom klidně utekli! Kdyby snad volal přímo vašim, stejně by tě nenašli, Seoul je až moc velký, víš? Uděláme to takhle...", pokračoval, zatím co já jsem pozorně poslouchal a snažil se uklidnit. 

„Budeme chodit na určitá místa jen jednou a pak už se tam nikdy neukážeme! Nikdy se tam nezdržíme dýl jak dvě hodiny, pokud to bude možné... Neboj, nenajdou tě, když nebudeš chtít!" „Tak dobře!", přikývl jsem uklidněně. „Tu večeři beru, miláčku!", dodal jsem nadšeně. Napadlo mě pak, že bych na ni šel klidně hned, jaký jsem už měl hlad. „Tak já nachystám tu snídani!", mrkl na mě Tae pobaveně a pak pohladil mé kručící břicho. „Za chvíli přijď jíst!" 

„Co kdybychom si ještě před večeří zašli na to karaoke?", navrhl miláček, když jsem se už oblečený cpal sladkými tousty, které Tae připravil a zapíjel je zeleným čajem s medem. „Karaoke?", vydechl jsem překvapeně s plnou pusou. „Přesně tak, karaoke!", mrkl na mě. Zakousl se do svého toustu a pak se na mě usmál, zatím co v klidu žvýkal sousto. „Co tě na tom tak překvapuje? Rád přece zpíváš a já taky!", podivil se, když jsem se zatvářil nejistě. „Já vím...", přikývl jsem. „ale...", maličko jsem se začervenal. „budu se před tebou stydět!" „Za co prosím tě?", nechápal. „Bude to legrace!" „Tak dobře!", souhlasil jsem. 

Na karaoke jsem nebyl celou věčnost a opravdu jsem chtěl svého miláčka slyšet zpívat. „Ale... na tu večeři půjdeme kam?", zarazil jsem se. „Jestli to nebude nějaké bistro tak... tak nemám co na sebe!" Nic takového, co by se hodilo do nějaké restaurace, jsem si určitě do kufru nezabalil, tím jsem si byl jistý. „Mám nějaké obleky!", usmál se klidně a znovu se zakousl do sladké dobroty. „Zajedeme ke mně a převlečeme se!" „Já... já půjdu k tobě domů?", vydechl jsem užasle. „Neříkal bych tomu domov, ale ano, vezmu tě tam, kde momentálně žiju!", usmíval se. „Teda, žil jsem...", opravil se. 

„Takže budu moct poznat tvé spolubydlící?", radoval jsem se, ale on zvážněl. „Nepojedeme tam na pokec, Kookie!", mírnil mé nadšení. „Nevím ani, jestli budou doma, víš? Převlečeme se a pak půjdeme, souhlasíš?" „Souhlasím!", vyhrkl jsem nadšeně. Už jen představa, že uvidím, kde trávil svůj čas před tím, než se defakto nastěhoval ke mně, ve mně vzbuzovala chvění a radost. Tae-Hyungie potom vařil oběd a já jsem odpočíval, protože mě už zase přepadla únava a taky mírná bolest hlavy. Chtěl jsem ji zaspat, abych do sebe nemusel pořád cpát ty blbé léky. Nakonec jsem byl stejně nucen si vzít dva prášky, dřív než jsme opustili byt, protože ta bolest se dost zhoršila a já bych pak nic neměl z karaoke, ani z následující večeře, na kterou jsem se hrozně moc těšil. 

Oněměle jsem pak civěl na byt, ve kterém Tae bydlel. Byl úžasný a krásný! Doma byl nejspíš jen jeden spolubydlící. Seděl v obývacím pokoji a dělal něco na notebooku. Jen mávl rukou, když ho Tae pozdravil, aniž by zvedl hlavu od své práce. „To je Kyung, majitel tohoto malého království!", prozradil mi potichu miláček, zatím co mě za ruku táhl dál do bytu, takže jsem ani neměl čas si jeho domácího pořádně prohlédnout. Taeho pokoj byl taky naprosto dokonalý! Užasle jsem se rozhlížel a taky jsem se posadil na jeho prostornou postel, zatím co tygřík hledal ve skříni oblečení, které jsme si měli obléct na naši romantickou večeři. Přejel jsem dlaní po jemném povlečení a hned mě napadlo, že by se tady dalo úžasně milovat! Začervenal jsem se nad svýma představama. 

Ještě mě nepřestal bolet zadek a já už myslím na další sex?