Zabij mě něžně

56. Kapitola

Jung-Kook

Cítil jsem na sobě Taeho pohled a nemohl jsem se přestat chvět. Chtěl bych patrona víc poznat?! Chtěl bych zažít nové věci a sdílet je s ním?! Zrudl jsem ještě víc a papír mi málem upadl, když jsem si všiml, že do závorky někdo dopsal, že jsem panic... Do háje, nejspíš toho Moona zabiju! Kdy jsem mu řekl, že jsem panic? Proč to tam napsal? Byl taky hodně opilý, ale i tak... musel to všechno udělat ještě trapnější? Proč? Jen silou vůle jsem zabránil vzlyku opustit mé sevřené hrdlo. 

Neměl jsem už chuť to číst dál, ale potřeboval jsem vědět, co všechno jsem já, případně Moon, ještě napsal do své žádosti, takže jsem se přemohl. Chtěl bych s patronem trávit čas a poznávat s ním Seoul?! Netušil jsem, že jsem něco takového napsal a už vůbec jsem netušil, kdo bude můj patron, když tohle v mé opilosti vznikalo. Jenže teď už to vím! S tímhle vědomím pro mě slova na papíře dostala naprosto jiný rozměr. Chci tohle všechno s Tae-Hyungem? Jen při představě, že by na to kývl, mě polévaly vlny radosti, ale taky strachu. Jak bych jeho blízkost vůbec mohl rozdýchat? Myslím, že už tak jsem zamilovaný až po uši. Jak by asi naše setkání probíhala? Jak by se choval? Možná bych se z něho dočista zbláznil... 

Mám chtít, aby mi vyhověl? Můžu vůbec něco takového chtít? Chtěl bych, aby patron předstíral, že mě má rád?! Srdce se mi rozbušilo ještě prudčeji. Ne, chtěl bych, aby mě Tae měl opravdu rád! Ale... tohle vážně chtít nemůžu! Ne, když mě čeká smrt jeho rukou. Ne, když umřu tak nebo tak... Srdce se mi bolestně sevřelo. Kéž bych nemusel umřít... Kéž bych mohl milovat a být milován jako všichni ostatní. Kéž bych mohl Taemu říct, že mě naprosto pobláznil a že jsem se do něho zamiloval. Nechtěl jsem to, ale stalo se... jsem zamilovaný!

Jen s velkou námahou jsem, celý rudý, četl dál a ještě s větší námahou jsem zadržoval pláč. Snažil jsem se uklidnit a snažil jsem se dýchat. Slova „zabij mě něžně" mě však dechu dokonale zbavila. Papír mi vypadl z chvějících se rukou a já jsem schoval svou tvář do dlaní. Všemi silami jsem dusil pláč. Jen matně jsem vnímal, že Tae vstal ze sedačky, vzal ten papír a začal ho trhat na malé kousky. „Víš, že to není možné, že?", řekl potichu, ale já jsem nebyl schopen odpovědět. 

Všechno na mě opět dolehlo a tentokrát to bylo horší než doma u Moona. Navíc mě znovu začala hodně bolet hlava. „Kookie?!", ozval se Tae a v tu chvíli ze mě vyšel první vzlyk. Pak už jsem se přestal ovládat a rozbrečel jsem se naplno. Celý jsem se chvěl a vzlykal jsem jako nějaký blázen. Že si klekl ke mně, jsem si uvědomil, až když mě zlehka pohladil po vlasech. Ta jeho voňavá blízkost... Ta jeho tak nedosažitelná blízkost... 

„Neplač, Kookie!", řekl konejšivě, ale jeho milý tón měl opačný efekt. Netušil jsem, že jde brečet ještě víc. „No tak... Kookie!", řekl naléhavě a znovu mě pohladil. V tu chvíli jsem udělal něco, co bych nečekal, že se s ním odvážím někdy udělat. Svezl jsem se ze sedačky a přitiskl se k jeho tělu. Matně jsem vnímal, že ztuhl, ale já jsem dál nekontrolovatelně vzlykal, tvář zabořenou do mikiny na jeho hrudníku. Mé ruce pevně svíraly jeho štíhlý pas a mé tělo se chvělo, jako kdyby už umíralo. 

V tu chvíli jsem opravdu měl pocit, že umírám.