Jeon Jung-Kook překonal vážnou nemoc. Má milující rodinu, finančně je zabezpečený... Jaký bude jeho život dál? Splní si konečně své sny? Pozná lásku? Co si asi pro něho osud nachystal?
TaeKook ff
18+
Za cover děkuji @Blackee118! ❤❤❤
Probudil jsem se šťastný, přestože mě už zase bolela hlava a můj zadek se taky hlásil, i když tahle malá bolístka byla jedna z těch příjemnějších. Celý den byl krásný a úplně dokonalý! Tae nachystal snídani, potom jsme spolu uvařili oběd, což byly moje palačinky, pustili jsme si film a večer jsme se zase něžně milovali. Takhle uplynulo čtrnáct dnů naplněných něžným milováním a Taeho úžasnou společností. Často se však rozjel, ale protože toleroval mé přání a nikdy se nestalo, že by se z naší soulože stal jen tvrdý sex, začal jsem si opravdu užívat i to jeho zběsilé tempo. Vždycky mě pak jen líbal a hladil, zatím co já jsem to vydýchával, aby si mě pak znovu mohl vzít, o poznání něžněji. Byli jsme spokojení oba!
Dnů s hezkým počasím rapidně ubylo, ale i tak jsme projeli Seoul a navštívili jsme snad všechny památky a prošli všechny parky. Gyeongbokgung Palace, kde jsem byl i s Mooniem jsem si však zamiloval nejvíc! Nezdálo se, že by mě někdo poznával, ale i tak jsem občas... pro jistotu, hlavně v místech hodně navštěvovaných turisty, nosil roušku. Byl jsem šťastný! Vedle mého miláčka jsem zapomínal na svou nemoc, přestože jsem musel brát prášky od bolesti častěji než před tím i navzdory tomu, že jsem býval mnohem dřív unavený. Ve chvílích kdy mě nic nebolelo jsem si jen užíval tygříkovu lásku a nemyslel jsem na minulost a už vůbec ne na budoucnost. Přesto jsem si občas zavolal s Jiminem... on zavolal jako první... a taky jsem po telefonu mluvil s Mooniem.
V poslední době měl hodně práce, ale slíbil, že se brzy staví. Měl jsem obrovskou radost, když mi pak zavolal, že mě navštíví v sobotu a ještě větší radost, když miláček nic nenamítal. Přestože momentálně nechodil do školy, nechtěl zůstat pozadu a tak se občas učíval doma. Rozhodl se, že zrovna ten čas, který já budu věnovat svému kamarádovi, on věnuje studiu. Byla sobota druhého prosince a venku pršelo. Zatím to bohužel nevypadalo, že by se chystalo sněžit. Byli jsme už po obědě, když se Tae zavřel v ložnici a zahleděl se do notebooku, zatím co já jsem umýval nádobí. Trval jsem na tom, že to udělám já, protože jsem si nechtěl připadat totálně nemohoucí.
Už jsem měl všechno hotové, když se ozval zvonek. Nadskočil jsem úlekem. Hned jsem však běžel otevřít a sotva jsem uviděl Nam-Joona, skočil jsem mu kolem krku a přitiskl se k němu. Přirostl mi k srdci natolik, že jsem si tuhle důvěrnost prostě nemohl odpustit. „To je teda přivítání!", smál se Moonie, ale taky mě pevně objal. Po chviličce, když už jsem na něm nechtěl dál viset, protože by se mohl začít cítit nepohodlně, jsem poodstoupil a udiveně se na něho zahleděl. „Ty... ty máš už zase jinou barvu?!", vydechl jsem užasle a stříbrovlasý, který už nebyl stříbrovlasý, ale fialovovlasý se pobaveně usmál. „Ty sis všiml?", usmál se a ukázal tak své roztomilé ďolíčky.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Už zase to chtělo změnu, víš? Líbí se ti to?", zjišťoval a já jsem nadšeně přikývl. „Můžu ale jít dál?", zasmál se znovu Moonie. „Nebo mě budeš obdivovat takhle na chodbě?" „Pojď dál!", vyzval jsem ho taky s úsměvem. Měl jsem vážně obrovskou radost, že opravdu přišel. Hned ve dveřích mě totiž obklopila jeho pozitivní aura, která zůstávala na rozdíl od jeho vlasů pořád stejná.
