Zabij mě něžně

21. Kapitola

Jung-Kook

„Nechceš si pustit nějaký film?", zeptal se po chvíli, když mě přestal dlachmat. „Spal jsi celý den, takže bys neměl být unavený, ne?" Zkoumavě se na mě podíval. „Nebo tě bolí hlava?", dodal starostlivě. „No, unavený trochu jsem, ale to je v pohodě...", pokrčil jsem rameny. „Hlava mě bolí taky jen trochu, dá se to vydržet. Vezmu si prášek až na noc. Díky, že se tak staráš!" 

„Musím se přece starat o svého hosta!", usmál se a ukázal své zuby i ďolíčky. „Zvlášť, když je to takové miminko..." „Já nejsem miminko!", protestoval jsem. „Když to říkáš...", ušklíbl se pobaveně. „Jo, říkám!", přikývl jsem vehementně a on se zasmál. „Tak co ten film, mimi?" „Já nejsem...", vyhrkl jsem, ale on se znovu jen smál. „Hmmm...", nafoukl jsem uraženě obě tváře a on mi je pobaveně vzal do dlaní. „Vypadáš opravdu dospěle, Kookie!", mrkl na mě a mé tváře praskl jako balónek. „Hlavně, když se tulíš k tomu psovi!" 

„Hej... už jsem ti říkal, že je to liška!", vyprskl jsem, když pustil mé tváře, ale pak jsem se taky zasmál. Došlo mi, že si mě jen dobírá. Z nějakého důvodu mi to však už tolik nevadilo. Bylo mi s ním opravdu dobře. „Takže ten film?", pousmál se a já jsem jen přikývl. Nechal jsem ho, aby sám něco vybral. Sice jsem se trochu bál, že vybere horor, protože ty moc rád nemám, ale k mému překvapení vybral jakousi romantickou komedii. Nejdřív udělal kakao a na stůl položil sladké sušenky. Popíjeli jsme pak sladký nápoj, pojídali sušenky a oba jsme se smáli, jak jsou hlavní hrdinové praštění. Oba jsme také slzeli dojetím, když se konal milostný happy end. Potom jsme zůstali sedět na pohovce. „Jsem rád, že jsi tady!", řekl vážně Nam-Joon.„Já taky, hyungu!", řekl jsem dojatě. 

„Můžu se tě ale něco zeptat?", podíval se na mě trochu nejistě. „Jak to s tebou vlastně je?" „Jak to myslíš?", nechápal jsem. „Asi bych se neměl ptát...", povzdechl si. „ale zajímá mě to." „Ptej se.", pobídl jsem ho trochu váhavě. „Možná ti odpovím...", pousmál jsem se. Vložil jsem si do úst kousek sušenky a čekal, až se mi rozplyne na jazyku. „No...", poškrabal se na zátylku pořád dost nejistě. „Já jen, že máš tak vážnou nemoc a při tom jsi jen tak odjel do Seoulu... Jako by jsi před něčím utíkal, nebo co... Utekl jsi z Busanu, Kookie?" Jeho otázka mě zaskočila a začal jsem se dusit sušenkou, která se nerozplynula podle mých představ. Kašlal jsem a on mě opatrně plácal po zádech. 

„Jak... jak jsi na to přišel?", vysoukal jsem ze sebe překvapeně, když jsem se přestal dusit. „Jen tak... napadlo mě to...", povzdechl si. „Ale víš co? Nemusíš o tom mluvit, je to tvoje věc!" „Hmmmm...", zamručel jsem. V hlavě mi šrotovala myšlenka jestli se svěřit a nebo ne. Moon si už získal mou důvěru a vlastně je to jediný člověk, se kterým můžu o tom mluvit, takže bych nejspíš mohl říct jak to je. „Máš pravdu!", vydechl jsem smutně. „Utekl jsem!" „Vážně?", podivil se. „Před čím?" „Před mou rodinou, před léčbou...", povzdechl jsem si. Sklonil jsem hlavu a zadíval se na své ruce. „Chtěl bych utéct i před mou nemocí, ale to nejde, bohužel...", dodal jsem už téměř šeptem. 

„Utekl jsi před léčbou?", nechápal. „Proč? Vždyť... spousta nádorů hlavy jde operovat a léčit! Proč jsi utekl před těmi, kteří ti chtějí jen pomoct?" Jeho hlas zněl téměř naštvaně a já jsem polekaně vzhlédl. Moon vypadal opravdu naštvaně. Namísto strachu jsem však během okamžiku dostal zlost. Vyskočil jsem z pohovky a věnoval mu zamračený pohled. „Protože můj nádor operovat nejde, proto!", vykřikl jsem rozrušeně a zatnul jsem ruce v pěst. Neušel mi jeho zaražený pohled, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Najednou jsem potřeboval to ze sebe všechno vykřičet.

„Nic o tom, nevíš, Moonie! Vůbec nic! Šel bych na operaci, kdyby to šlo, ale ta věc je na takovém místě, kde se k ní nedostanou, aniž by mě zabili, nebo mi poškodili mozek. Jo... jde to ozařovat... taky se provádí chemoterapie... ano a moje milující a úžasná rodina by chtěla, abych to podstoupil, ale víš co? I tohle všechno je k ničemu! Když budu mít štěstí, prodlouží mi léčba život o pár měsíců... a když ne... tak... tak...", vzlykl jsem. Najednou můj vztek přešel ve smutek. Už jsem nechtěl křičet... „Tak umřu prostě dřív...", vydechl jsem potichu. 

Sesunul jsem se zpět na pohovku a mým tělem lomcovaly vzlyky. Já nechci umřít! Vážně to není fér!!! Když mě mlčky přitáhl do svého objetí, neváhal jsem a přitiskl se k němu co nejvíc. Nedokázal jsem přestat brečet a on mlčel, tiskl si mě k sobě a konejšivě hladil má záda. Byl jsem však rád, že jsem mu to všechno mohl říct. „Je mi to moc líto, Kookie!", zašeptal do mého ucha. „Já vím, hyungu...", vzlykl jsem. 

Nechtěl jsem Nam-Joonovu lítost, ale byl jsem vděčný, že na všechno nebudu sám.