Zabij mě něžně

148. Kapitola

Jung-Kook

Tae se ke mně pořád tulil. „Říká se tomu Magická Sakura!", řekl klidně. „Už jsem to viděl, tak proto jsem věděl, o co jde!", pousmál se, když jsem se na něho překvapeně podíval. „Moc pěkný dáreček!", dodal. „A tobě to vážně nevadí?", ujišťoval jsem se. „Proč by mělo?", nechápal. „Slíbil jsem ti přece, že už nebudu žárlit, ne?", připomněl mi maličko dotčeně. Jen jsem se nad tím pousmál. „Jdu nachystat tu snídani!", mrkl na mě Tae a pak odběhl. Znovu jsem se zadíval na krásný stromek a do mých očí vyhrkly slzy dojetí. Moon chtěl přinést trochu jara do pochmurného podzimu, to se mu teda povedlo! 

Nešlo však nevzpomenout si na slova, která napsal do vzkazu. Narážel na to, že bych chtěl jako poslední vidět rozkvetlé stromy? Prosil mě, abych nebyl smutný, ale já jsem přesto posmutněl. Sice jsem utěšoval miláčka a sám jsem nechtěl na svou smrt vůbec myslet, jenže mé srdce se sevřelo lítostí, protože vědomí, že už mi mnoho času nezbývá, nešlo tak úplně potlačit. Když jsem se totiž znovu zadíval na růžové květy, myslel jsem na smrt víc, než kdy před tím. Snažil jsem se protivné myšlenky zaplašit, snažil jsem se nebrečet, ale slzy tekly samy. Nechci umřít! Ne, když mám miláčka jako je Tae-Hyungie! Raději jsem se od stromečku odvrátil a vydal se za svým andílkem do kuchyně, když v tom se ozvalo naléhavé zvonění.

„Jdu tam!", zavolal Tae a než jsem si stačil pomyslet, kdo asi takhle zběsile zvoní, vtrhl do obýváku Seok-Jin s miláčkem v patách. „Pusťte si televizi, rychle!", řekl naléhavě udýchaný Jin a Tae ho se zmateným pohledem poslechl. Utřel jsem si slzy a přidal se k nim. Pohled nás všech padl na televizi, kde zrovna probíhaly zprávy na Arirang a já jsem zalapal po dechu, když jsem na obrazovce zahlédl svou fotku, s velkým nápisem MISSING v angličtině a v dolní části to stejné v hangul, včetně celého mého jména.

„Zmíněný chlapec vybral veškeré úspory ze svého účtu a zmizel. Od jisté doby vůbec nekomunikuje se svou rodinou a tak není vyloučené, že se stal obětí vydírání a únosu. Rodina prosí možné únosce, aby si všechny peníze nechali, ale aby chlapce živého a zdravého propustili. Dále rodina prosí občany po celé Korei, kdyby náhodou Jeon Jung-Kooka někde spatřili, aby neváhali a obrátili se na policii, která pohřešovaného chlapce zajistí a bude poté informovat rodinu. Poslední stopa skončila v Seoulu, kde bratr pohřešovaného nalezl v zastavárně jeho mobilní telefon. Rodina se domnívá, že to je další důvod obávat se o jeho život a zdraví. Každému, kdo podá informaci, která povede k nalezení Jeon Jung-Kooka, slibuje rodina velkou peněžitou odměnu! Více informací obdržíte na našich stránkách.", hlásila mladá moderátorka a mně se podlomila kolena. 

Naštěstí mě Tae zachytil, takže jsem nespadl na tvrdou zem. Za to realita mě praštila do hlavy jako kladivo! „Další zprávy z domova...", hlásila dál žena, ale Jin už televizi vypnul, zatím co mě miláček tiskl ve své náruči. „Jak... jak se to mohlo stát?", vydechl jsem šokovaně spíš sám pro sebe než pro ty dva. „Hledají mě přes televizi? Hledá mě policie? Proč? Vždyť jsem mámě napsal, že jsem v pořádku!" „Slyšel jsem to v rádiu!", hlásil Seok-Jin. „Říkali, že podrobnosti přinesou v televizních zprávách, tak jsem hned spěchal za vámi!" „Dobře jsi udělal!", přikývl Tae, který mě nepřestával hladit po zádech, vlasech i tváři. „Jak... proč?", nechápal jsem. 

„O jakých penězích to mluvili?", zeptal se potichu Tae. „Já... já jsem vůbec nepřemýšlel!", vzlykl jsem. „Ten den... co... co jsem utekl... vybral jsem všechny své peníze! Teda... peníze, co rodiče vkládali na můj účet... Ani nevím kolik to bylo, jen jsem řekl, že chci zrušit účet a oni... oni mi vyhověli." „To ti dali tolik peněz naráz?", hvízdl Jin. Rozhodl se nejspíš informaci o mém útěku dál nerozvádět. „Musela to být obrovská částka, když si myslí, že ses stal obětí nějakého vydírání... že jim to vůbec stálo za zmínku..." 

„Hmmm...", přikývl jsem. „Můj otec vlastní velkou stavební firmu, která má zakázky všude po Asii... i jinde po světě...", povzdechl jsem si. „Ta firma má hodnotu v milionech dolarů. Zaměstnává přední architekty a mívá opravdu obrovské zakázky! V bance jsme něco jako WIP, takže nebyl problém...  Ty mé byly jen drobné, oproti částkám na ostatních účtech naší rodiny, ale i tak je to spousta peněz! Jsem idiot! Vůbec jsem to nedomyslel!" Složil jsem hlavu do dlaní a mé tělo se začalo chvět. Nedokázal jsem nebrečet. „Co... co budu dělat?", vzlykal jsem. „To... to je konec! Oni mě najdou! Oni mě odloučí od Taeho!" Ta představa šíleně bolela. 

Umřít daleko od něho by totiž bylo mnohem horší, než „jen" umřít.