Zabij mě něžně

95. Kapitola

Tae-Hyung

Slyšel jsem jak Kookie pláče a rvalo mi to srdce. Byl jsem si víc než jistý, že je to kvůli jeho kamarádům, které jsme potkali v parku a taky možná steskem po domově. Chtěl bych mu nějak pomoct, jen jsem netušil jak. Nechtěl jsem to všechno ještě zhoršit tím, že bych ho třeba objímal. Už tím líbáním jsem překročil povolené hranice a nenechalo mě to bez následků. Pořád jsem na svých rtech cítil ty jeho hebké polštářky a taky jeho sladká ústa... Ne! Byla to chyba, která se nesmí opakovat. Chtěl jsem se pro příště vyvarovat dalších chyb. 

Jenže jeho slova, že chce umřít co nejdřív, mě taky dost zasáhla. Bylo to nečekané! Jasně, jsem tady, abych splnil jeho přání, ale... opravdu je to přesně to, co si přeje? Doufal jsem, že se vyspí a uvidí všechno míň temně... v rámci možností. Neměl bych ho tady nechávat samotného... vím to. Přesto však potřebuji odejít a ve svém pokoji si v klidu promyslet co a jak dál. Srovnat si v hlavě, proč pořád musím myslet na to líbání. 

Proč se mi to až tak moc líbilo? Proč jsem vedle něho najednou tak nejistý sám sebou? Potvrdil mi sice, že to taky bral jako divadlo, ale tichý hlásek ve mně mi našeptával, že je to lež. Možná už opravdu blázním a jen bych si přál, aby to byla lež. Jenže co když to lež opravdu byla? Netušil jsem, jak bych se měl zachovat, kdybych zjistil, že ke mně Kookie cítí něco víc. Chci to vůbec vědět? Možná jsem raději ani neměl vědět, že on je ten příjemce. 

Potřebuji odstup... potřebuji zaplašit touhu jít za ním a znovu ho tak líbat. Potřebuji se srovnat a uklidnit. Ulevilo se mi, když vzlyky z jeho ložnice ustaly. Pro jistotu jsem však zkontroloval, že jen spí. Bál jsem se o něho. Když jsem se ujistil, že opravdu jen usnul vyčerpáním, sundal jsem mu džínsy, aby se mu spalo pohodlněji, vrátil mu do náruče jeho plyšáka a pořádně ho přikryl peřinou. Chvíli jsem pak stál a díval se do Kookieho pokojné tváře, na které byly až moc patrné stopy po slzách.

Opravdu mě mrzelo, že musí takhle trpět. Chtěl bych ho té bolesti zbavit, ale... opravdu budu muset už brzy ukončit jeho život? Myslím, že na to vůbec nejsem připravený! Myslím, že ani on na to ještě není připravený! Rozumné však bude nechat tomu volný průběh. Pokud na tom bude trvat... Povzdechl jsem si a zlehka pohladil jeho tvář. Tak hebká kůže... tak krásná a mladá tvář! Raději jsem odtrhl pohled a vrátil se do obývacího pokoje. 

Dlouho jsem pak seděl v kuchyni a myslel na něho. Proč se mi až tak moc dostal pod kůži? Proč jsem to vůbec dopustil? Opravdu byla chyba ho líbat... obrovská chyba! Neznám nikoho, jehož pusínka by byla tak úžasná a sladká. Neznám nikoho, kdo by měl tak roztomilý a čistý kukuč. Neznám nikoho, kdo by byl jako Jung-Kookie! Jenže on umře! Umře a zůstane po něm jen prázdno. Prázdno tak velké, jak velkou část srdce mu daruji.  Ne... to nesmím dovolit! Nesmím mu dát své srdce! 

Pozdě večer jsem si konečně rozestlal pohovku, ale spát jsem nedokázal. Pořád jsem před sebou viděl jeho krásné oči plné slz. Pořád jsem cítil jeho sladké polštářky. Rozechvěle jsem si přejel prstem po rtech a zavrtěl jsem nespokojeně hlavou. To stačí! Nesmím na něho myslet! Musím si udržet odstup... opravdu musím! Jenže jsem věděl, že lžu sám sobě. 

Ten odstup totiž Kookie už dávno překonal!