Zabij mě něžně

57. Kapitola

Jung-Kook

Pořád jsem se k němu tiskl a nemohl se uklidnit. Jen matně jsem pak vnímal, že Tae váhavě položil jednu ruku na má záda a tou druhou mě zlehka pohladil po vlasech. Chtěl jsem vnímat jeho blízkost, ale mou mysl až moc sužovala panika a bolest. Už zase mě pohlcovala temnota. Nakonec jsem to vzdal a propadl se do tmy úplně. 

Později, když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že ležím v posteli. Zmateně jsem se rozhlédl. Byl to jen sen? Žádný Tae-Hyung tady za mnou nepřišel? Potom jsem si však uvědomil, že nejsem v pyžamu. Navíc má lištička ležela na polštáři u mé hlavy, což tak nikdy nebývá. Usínám a většinou se taky probouzím přitulený k ní. Takže to nebyl sen! Tae mě musel uložit do postele a mého plyšáka položil na polštář. Tak to je opravdu trapné! Jakoby nestačilo, že si ze mě utahoval Moon... V další chvíli jsem si uvědomil, že mě nebolí hlava a taky to, že za oknem je už skoro tma. Spal jsem téměř celý den? Jak je to možné? Ale kde je Tae? Měl jsem pocit, že v bytě už není, protože všude bylo ticho. 

Bolestně mě píchlo u srdce. Odešel jen tak? Co se vlastně stalo? Ač jsem chtěl, nemohl jsem si vzpomenout, proč jsem skončil v posteli. Naštěstí  jsem si  po chvíli přemýšlení částečně vzpomněl. Vybavilo se mi, že jsem se už zase zhroutil a že jsem objímal svého patrona. Srdce se mi prudce rozbušilo. Objímal jsem Taeho! Jenže jsem si vůbec nedokázal vybavit pocit z jeho blízkosti. Nedokázal jsem si vzpomenout na nic jiného, než na pocit, že umírám. Jenže, proč jsem vlastně usnul? Co si o tom Tae asi myslel?  Vážně odešel? Vím, že jsem to přehnal, když jsem se k němu tak tiskl, ale... pokud má v sobě alespoň špetku lidskosti, tak snad mě kvůli tomu nezavrhne. Chtěl bych ho ještě někdy vidět!

Myšlenky na krásného patrona však narušilo zakručení mého žaludku. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že mám hrozný hlad a že jsem naposledy jedl včera odpoledne u Moona. Měl bych si nachystat něco k snědku. S povzdechem jsem tedy vstal z postele, ale zatočila se mi hlava. Pořád jsem se cítil slabý a unavený. Přesto jsem se pomalu došoural až do obývacího pokoje. Ve dveřích jsem se však zarazil. „Ty... ty jsi ne... neodešel?", vykoktal jsem, když jsem uviděl Taeho, který seděl na pohovce, a srdce se mi znovu prudce rozbušilo. Neodešel! Je pořád tady! Zůstal kvůli mně? 

Zvedl hlavu od mobilu a pousmál se. „Už jsi vzhůru?" Jen jsem přikývl, příliš užaslý než abych znovu něco řekl. „Jsem...", vydechl jsem nakonec. „Nevíš, proč jsem vlastně spal a proč tak dlouho?" „Zkolaboval jsi!", oznámil mi Tae. „Píchl jsem ti nějaká analgetika a taky něco na uklidnění, proto jsi spal tak dlouho... Už jsi někdy dřív prodělal epileptický záchvat?" „Epi... epileptický záchvat?", nechápal jsem. „Ne... asi ne... Já přece nemám epilepsii!" „Je to bohužel jeden z příznaků...", vysvětlil. „Takže se to stalo poprvé?" „Já nevím!", povzdechl jsem si smutně. „Už jsem párkrát omdlel, ale o žádném záchvatu nic nevím..." 

Opravdu jsem neměl tušení, ale nějaký záchvat mě momentálně nezajímal. Srdce mi pokleslo. Ještě pořád jsem byl zaskočený, ale už jsem věděl, že nezůstal kvůli mně. Zůstal jen jako lékař! „Řeknu Jinovi, aby mi dal něco na tlumení příznaků!", přemýšlel nahlas. „Jak ti je teď?" „Asi líp...", vydechl jsem. „Asi?" „Je... je mi líp!", přikývl jsem. „Dobře... Hlava tě znovu nebolí?" Jen jsem zakroutil hlavou, že ne. Tae vstal a přišel až ke mně. „Už zase se chvěješ...", povzdechl si. „Vá... vážně?" Ani jsem to chvění nevnímal. 

„Kdy jsi vlastně naposledy jedl?", zjišťoval a naklonil se ke mně blíž. Ucukl jsem. „Klid... jen si tě prohlédnu!", chlácholil mě. „Potřebuji se ti podívat do očí." Podívat se mi do očí? To znamená, že už zase bude tak blízko? Byl jsem hrozně nervózní, ale nechal jsem ho, aby nahlédl do mých očí. Měl jsem pocit, jako kdyby viděl až do mé duše, když mě zkušeně se světýlkem prohlížel a byl to opravdu zvláštní pocit. Nevěděl jsem však, jestli příjemný. Tae se pousmál, ale nic k tomu neřekl, jen pokýval hlavou. 

Můj žaludek se však opět nepříjemně ozval. „Tak kdy jsi naposledy jedl?", zopakoval otázku a já jsem si znovu povzdechl. „Včera odpoledne.", přiznal jsem neochotně. Nechtěl jsem, aby si myslel, že se o sebe nedokážu postarat. „Ovesnou kaši.", dodal jsem. Tae nade mnou zakroutil hlavou. „Ty nejspíš opravdu potřebuješ babysitting!", povzdechl si a já jsem na něho vykulil oči. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem slyšel dobře. Babysitting? „Co potřebuju?", zeptal jsem se pro jistotu. „Ale nic...", mávl rukou s úsměvem. „Potřebuješ jídlo! Měl bys něco pořádného sníst!", dodal znovu vážně. Já jsem jen pokrčil rameny. „Nemám náladu si něco vařit...", povzdechl jsem si. 

Tae se zamračil. „Zajít někam na jídlo bys náladu měl? Taky mám docela hlad..." Znovu jsem na něho vykulil oči. My dva, že bychom spolu někam zašli na jídlo? „To... to bych asi měl...", vydechl jsem. „Fajn!", oddechl si Tae. „Mám dole Jinovo auto, takže si zajedeme na něco dobrého! Obleč se a půjdeme hned, jasné?" „Jasné!", špitl jsem. Srdce mi už zase splašeně tlouklo. Já půjdu s Tae-Hyungem na jídlo?! 

Věděl jsem, že to tak není, ale přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že to bude něco jako rande.