Zabij mě něžně

151. Kapitola

Tae-Hyung

Rychle jsem otevřel dveře od bytu a zase je s prásknutím zavřel. Boty jsem skopl někam do kouta, jen abych mohl být co nejrychleji u Kookieho. Zjistil jsem pak, že miláček pořád usedavě pláče pod peřinou. Rvalo mi srdce slyšet jeho tlumené vzlyky, hrozně moc jsem toužil ho utěšit. Odložil jsem balíček na stůl vedle Sakury a sáhl na peřinu, která ho skrývala. Kookie však sebou cukl, když jsem ho odkryl. „Tae...", vzlykl, aniž by se na mě podíval. „Ne... nech mě b...být! Běž p...pryč!" Přitiskl svou uplakanou tvář do plyšové lišky a jeho tělo se nepřestávalo chvět pod nápory vzlyků. 

Rozhodl jsem se ignorovat jeho žádost. Mlčky jsem si lehl vedle něho, čelem k jeho zádům. Kookie se ke mně ihned přitulil, jako by mě před chvílí neposílal pryč. Schoulil se do mé náruče jako vyděšený králíček. „Ššššš... miláčku... neplakej!", zašeptal jsem do jeho ouška s hlubokým povzdechem. Odhrnul jsem pramen zpocených vlasů z jeho čela a vtiskl namísto nich něžný polibek. „Spolu to všechno zvládneme, slibuji!", šeptal jsem. „Pamatuješ, co jsi mi řekl včera na věži?" Neodpověděl, ale mě to stejně neodradilo v tom, abych pokračoval. „Říkal jsi, že nemám myslet na smutnou budoucnost, Jung-Kookie!", připomněl jsem mu rozechvěle. 

„Říkal jsi, že si máme užívat naši lásku, pamatuješ? My dva se přece moc milujeme a proto spolu všechno zvládneme, jasné? Zítra uskutečníme můj chabý plán a pokud to nevyjde, tak vymyslíme jiný! Nikdo nás nerozdělí, slibuji! Nedovolím, abys mi odjel! Nedovolím, abys byl smutný!" „Jenže... jenže já umřu!", vydechl bolestně a víc se ke mě přitiskl. „Bo... bojím se!" Srdce mi vynechalo úder a já se snažil dýchat. „Sám jsi říkal, že to ani jeden z nás nezmění... strach nepomůže!", řekl jsem přesto potichu, zatím co se mé srdce už zase svíralo velkou bolestí. Tak jako včera na Namsan Seoul Tower, když přišla řeč na dárcovství. Včera jsem podlehl bolesti a strachu, ale už to znovu nesmím dopustit! 

Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl. Snažil jsem se nechvět, abych králíčka ještě víc nerozrušil. Hladil jsem ho jednou rukou po zádech a druhou čechral jeho hebké, potem slepené prameny vlasů. Kookie svou mokrou a uplakanou tvář tiskl k mému krku, zatím co jeho ruce spočívaly na mých zádech a jeho prsty křečovitě svíraly látku mého trička. Nepřestával se chvět, ale vzlyky naštěstí pomalu slábly. Zdálo se, že poslouchá, co mu chci říct. 

„Hrozně moc tě miluju, Jung-Kookie!", zašeptal jsem znovu do jeho ouška. „Slibuji, že budeš šťastný, že se postarám o to, aby ses tím netrápil! Zvládneme to, slyšíš? Nebudeš na to sám! Jsem tady, Jung-Kookie, jsem s tebou, lásko! Nenechám si tě vzít! Budu s tebou pořád až do tvého posledního výdechu! A potom... ani potom mě neopustíš, víš? Jen odejdeš na lepší a krásnější místo! Tam... tam se spolu zase jednou setkáme, tomu věřím z celého srdce! Počkáš tam na mě a všechno tam připravíš..." 

Znovu jsem políbil jeho čelo a pak pevně semknutá víčka. Přesvědčoval jsem miláčka o tom, že se jednou znovu setkáme, ale nejspíš jsem tomu chtěl věřit hlavně já. „Chci, aby tam byly nachystané tvé úžasné palačinky, jasné? Jasné, miláčku?", pokračoval jsem se srdcem stále bolestně sevřeným. Nedoufal jsem, že by ho blábolení o palačinkách mohlo uklidnit, ale říkal jsem, co mě zrovna napadlo. Chtěl jsem to zkusit. 

„Ja... jasné!", zašeptal však Jung-Kookie. Zhluboka se nadechl, vzlykl a pak znovu zhluboka vydechl. „Tak... tak... neza... nezapomeň vzít ja... javo... rový si... sirup, mi... miláčku!" „Nezapomenu!", slíbil jsem mu dětinsky a mé srdce se prudčeji rozbušilo, když se maličko odtáhl. „Mi... miluju tě, Tae!", vydechl. Zadíval jsem se do jeho uslzených očí a viděl tam tolik lásky, že mi z toho pukalo srdce. 

V tu chvíli bych dal cokoli, abych mohl dát svůj život za ten jeho!