Zabij mě něžně

129. Kapitola

Tae-Hyung

Probudil jsem se a líně protáhl. Až pak jsem si uvědomil, že namísto Kookieho je u mě jen jeho plyšák. Zmateně jsem otevřel oči. Miláček opravdu v posteli nebyl. Hned na to jsem uslyšel hlasy z obýváku. Máme návštěvu? Vybrchal jsem se z peřiny a převlékl se do věcí, které jsem nechal ležet u postele. Byl jsem zvědavý kdo tam s Kookiem mluví. Že by to byl zase ten modrovlasý kluk? Nam-Joon, nebo jak se jmenuje. Nevadilo mi, že přišel. Když jsem vyšel z ložnice, ucítil jsem vůni čerstvě nasmažených palačinek, které ležely na stole. Pak jsem ale ztuhl, protože jsem svůj pohled z lákavé dobroty přesměroval na ty dva. 

Seděli na pohovce v obývací části a ten kluk objímal Kookieho a dokonce mu dal pusínku do vlasů! Nebyl to však ten modrovlasý. Sakra, kdo to je a co si to dovoluje? Odkašlal jsem si a miláček od toho borce odskočil, jako kdybych ho přistihl při tom, jak mi zahýbá. Nemyslel jsem si, že by se něco takového dělo, ale Kookieho reakce mě dost znejistěla. Vyděšeně se na mě díval a začal se chvět. „Neruším?", zeptal jsem se naštvaně. Nedokázal jsem se na něho nemračit, protože se mi opravdu ani trochu nelíbila jeho reakce. Vážně se tady nic nedělo? 

„Tae...Tae...", vydechl zaraženě, ale já jsem se už mračil na toho kluka, který můj pohled klidně opětoval. Chtěl jsem vědět co je zač. Hned jsem poznal, že to je Nam-Joon, jen měl jinou barvu vlasů. V tu chvíli mě to však moc neuklidnilo. „Už půjdu!", usmál se na Kookieho, poklidně ignorujíce můj nevraživý pohled. „Vlastně... na něco jsem zapomněl!", vyhrkl a odběhl. Kookie se nepřestával chvět a díval se na mě vyplašeně, jako králíček stojící před liškou. Nebo před tygrem? Snažil jsem se uklidnit a hlavně neudělat nějakou scénu. Snažil jsem si v duchu opakovat, že šlo určitě jen o přátelské objetí. Než jsem ale stačil udělat krok směrem k miláčkovi a něco říct, přiřítil se ten kluk. 

„Něco jsem ti z Japonska přivezl!", prohlásil nadšeně a hned začal Kookiemu podávat nějakou krabičku. Kookie na něho jen zíral, aniž by se pohnul. „Tak ber!", pobídl ho stříbrovlasý a Kookie si ji po chvíli nejspíš vzal. „Děkuji, Moonie!", řekl smutně. To už jsem však mířil do předsíně, kde jsem na sebe hodil mikinu, která už byla naštěstí skoro suchá, obul si boty a hned na to práskl dveřmi. Snažil jsem se nežárlit. Nevím proč, ale vadilo mi nejen to, že mi ten kluk chmatá na králíčka, ale i to, že mu přivezl nějaký dárek. Z kama že to? Z Japonska? Blbeček... co tady tak machruje? 

Doufal jsem, že mě čerstvý vzduch uklidní a taky jsem se už nechtěl dívat na ně dva, nebo bych mohl říct něco, čeho bych pak moc litoval. Bylo lepší odejít! Navíc mě napadlo, že bych si mohl koupit javorový sirup ke Kookieho palačinkám. Dvě mouchy jednou ranou! Ujistil jsem se, že mám v kapse mikiny peněženku a zamířil do malého obchůdku, kde jsem si vybral značku sirupu, kterou mám rád. Už jsem se těšil, až ochutnám, co miláček připravil. Zlost i žárlivost mě pomalu opouštěla. Nechápal jsem, co to do mě vjelo. 

Už plně probuzený, s mírným odstupem, jsem měl pocit, že jsem musel vypadat jako naprostý pitomec! Vím přece, že by mě miláček takhle hloupě nepodvedl a ten Moon, nebo jak mu to Kookie říká, měl přece příležitost už dřív. Proč by to zkoušel zrovna teď? Leda by o mě nevěděl... nebo věděl? Řekl mu Kookie o nás? Zrovna jsem nakoupil nějaké jídlo a taky jsem si vzal karamelové Macchiato a med. Umíral jsem pak nervozitou, když se řada u pokladny ne a ne hnout. 

Byl jsem rád, když jsem za sebou práskl dveřmi v Kookieho bytě. Zul jsem se, pohodil mikinu jen tak na zem a pak jsem uviděl miláčka jak pláče na zemi u kuchyňské linky. Odložil jsem tašku na stůl a snažil se ho utěšit. Dost mě však zarazilo, že si myslel, že jsem jen tak odešel. Copak bych mu to mohl udělat po předchozí zkušenosti? Slíbil jsem přece, že na něho dohlédnu! Copak bych mu to mohl udělat, když mé srdce patří jen jemu? 

Omlouval jsem se mu a snažil se mu vysvětlit, že jsem žárlil, ale že už nežárlím a taky to, že jsem si chtěl koupit ten javorový sirup, což mi v tuhle chvíli přišlo jako směšná výmluva. Ignoroval jsem Nam-Joonovy narážky. V tu chvíli mi bylo taky jedno, že mi tyká. Ať si, taky mu budu tykat! Trvalo nějakou chvíli, než se miláček uklidnil. Naštěstí mou omluvu přijal a taky on se začal omlouvat za to, že pochyboval o mé lásce. 

Líbali jsme se a ten kluk jen civěl. Naštěstí pak pochopil, že by už měl jít, přestože si neodpustil další poznámky. Kookie se mě krásně zastal a mé srdce se sevřelo něhou. Snad už o mně nebude pochybovat! „Tak zatím... dávej na sebe pozor, Kookie, ano?", řekl stříbrovlasý. „Neboj, bude!", řekl jsem namísto Kookieho. „Dohlédnu na něho!" 

„Opovaž se nedodržet slovo, Tae-Hyungu!", pohrozil mi, ale pak se usmál. „Moc tu nezlobte!", mrkl na nás na oba a já se na něho ze široka usmál. To si piš, že budeme zlobit! Mooc zlobit! „Doprovodím Moona ke dveřím!", špitl Kookie. Jen jsem přikývl, hlavně ať už je ten kluk pryč. Zatím co se Kookie loučil u dveří, snažil jsem se pobrat, co se to vlastně stalo. Proč Kookie pochyboval? Proč jsem já před tím tak žárlil? 

Měli bychom si spolu promluvit!