Zabij mě něžně

76. Kapitola

Jung-Kook

Netuším, jak se mi podařilo všechno sníst, ale podařilo. Tae si ode mě spokojeně převzal prázdný talíř. „Jsem rád, že ti chutnalo!", usmál se a já jsem byl rád, že už nemám nic v ústech, protože by mi nejspíš zaskočilo. „Bylo to moc dobré!", usmál jsem se taky. „Děkuji!" „Nemáš zač!", mrkl na mě, zatím co začal umývat nádobí. Připadal jsem si trapně, že to dělá on, ale když jsem se zvedl ze židle, zamračil se a rukou mi pokynul, ať si okamžitě sednu. Poslechl jsem ho nerad, ale stejně mi nic nezbývalo, pokud jsem se nechtěl rozplácnout na zemi. Už zase se mi motala hlava. 

Nádobí bylo rychle hotové. Nechal ho odkapávat na dřezu a pak se vrátil ke mně. „Měl bys jít zpátky do postele...", řekl. „Tak tři dny budeš muset dodržovat klidový režim!" „Nechci být pořád v posteli!", nesouhlasil jsem. „Už je stejně večer...", namítl Tae. „Zítra můžeš být třeba na pohovce, ale dnes pošupajdíš zpět do peřin! A bez diskuze!", dodal rychle, když jsem už zase otevíral pusu v úmyslu protestovat. Jen jsem neochotně přikývl, ale nelíbilo se mi to. Spal jsem přece celé odpoledne! Když jsem byl v klidu, hlava se mi netočila a už mě ani nebolela... Nechtěl jsem zpátky do postele, alespoň ne hned.

„Budeš potřebovat dozor!", povzdechl si znovu Tae. „Takže jsou dvě možnosti..." Zmlkl a zadíval se mi do očí. „Buď tě odvezu do nemocnice a nebo...", pokračoval po chvíli a já jsem mezitím nervózně opětoval jeho pohled. „Nebo?", vydechl jsem nakonec, když nepokračoval a jen se zamyšleně díval do mých očí. „Nebo já zůstanu tady u tebe.", dodal. „Jenže tady nemám žádné oblečení a bojím se tě nechat samotného!" Chvíli jsem na něho civěl s rozšířenýma očima, než mi došlo, co vlastně řekl. Tae by zůstal tady a taky by tady spal? Už jen z té představy se mi málem zastavilo srdce, ale chtěl jsem to. Moc jsem to chtěl! 

„Já ti půjčím své oblečení!", vyhrkl jsem nadšeně. „Nevzal jsem si toho sice z Busanu moc, ale... myslím, že ti to padne, přestože máš větší svaly...", dodal jsem zasněně a pohledem jsem zabloudil k jeho sexy bicepsům. Tae vypadal pořád zamyšleně, ale pak jako by se probral z tranzu. „Co?", pousmál se. „Jo... moje svaly...", zasmál se. „Něco tam mám, to jo..." Prohlédl si svou paži a pak se na mě znovu usmál. „Pravidelně totiž cvičím!", oznámil mi klidně. „A taky se na praxi tahám s pacientama...", povzdechl si. „Měli by to sice dělat sanitáři, ale doktoři nás rádi zavalují úkoly, které mají dělat právě sanitáři a nebo sestry..." Jen jsem chápavě přikývl. Jeho praxe musí být hodně namáhavá! On nad tím však mávl rukou. 

„Dobře, Kookie...", řekl znovu vážně. „Něco si od tebe půjčím, ale zítra odpoledne, až ti bude ještě líp, zajedeme na otočku ke mně domů a já si vezmu své oblečení, souhlasíš?" Znovu jsem jen přikývl. Snažil jsem se totiž vstřebat informaci, že tohle dokonalé stvoření, bude spát jen pár metrů ode mě. Tak šílená a zároveň úžasná představa to byla, že jsem skoro nedýchal. „Je ti dobře?", staral se, když uviděl můj výraz. „Nejsem si jistý, jestli jsem tě přece jen neměl vzít na CT." „Já myslím, že... že to ne... není nutné...", vydechl jsem nejistě. Snažil jsem se nekoktat, ale nepodařilo se. Vůbec se mi nelíbila představa dalšího vyšetření. 

„Kookie...", povzdechl si Tae. „Snad to je jen otřes mozku, ale co když ne? Bojím se, co všechno se mohlo stát při tvé diagnóze..." „Hmmm...", pokrčil jsem rameny. „Co by se mohlo stát? Tak nebo tak umřu..." Už znovu na mě dolehly smutné myšlenky a do mých očí vyhrkly slzy, které jsem si naštvaně utřel. Nechtěl jsem před Tae-Hyungem vypadat jako nějaký slaboch. „Takhle nemluv!", zamračil se. „Co tvé zážitky?", pokračoval tónem jako by domlouval malému dítěti. „Jaké zážitky?", vydechl jsem smutně. „Ty tady budeš se mnou tři dny, ale pak... pak prostě odejdeš a já už zase budu sám!" Tae se na mě zkoumavě zadíval. „Ty tady vážně nikoho nemáš?", zeptal se opatrně. 

„Mí kamarádi i rodina jsou v Busanu...", pokrčil jsem rameny a mým srdcem projela bolest, jako kdyby mi do něho někdo zabodl dýku. Uvědomil jsem si totiž, že už nemám svůj starý mobil a že nevím, co se doma děje. Jak je na tom máma? Zlobí se táta moc? Hledá mě už Jung-Hyun? A co dělá Jimin? „Utekl jsem, Tae!", přiznal jsem rozechvěle. Už jsem se nepokoušel utírat si slzy. „Nikdo neví o mé nemoci a neví ani kde jsem! Našel jsem si tady sice kamaráda, ale... ale on má svůj život, nechci ho zatěžovat!" Popotáhl jsem a se slzami, které stékaly po mé tváři, jsem se zadíval na Taeho. On můj výlev nijak nekomentoval, jen můj pohled mlčky opětoval. „Vím, že ty máš taky svůj život a že nemám právo po tobě něco takového chtít, ale jsi můj patron a..." 

„Kookie!", přerušil mě Tae naléhavě. „Prosím, Tae!", vzlykl jsem, aniž bych ho nechal domluvit. Moc jsem doufal, že ho přemluvím alespoň k nějakému kompromisu. „Kookie!", řekl ještě naléhavěji a přiložil si prst na rty. Tím mi naznačil, že mám zmlknout. Ještě jednou jsem vzlykl, ale už jsem dál nemluvil. Vzdal jsem to. „Teď mě poslouchej!", řekl vážně. „Ty tři dny tě budu bedlivě hlídat! Budeš mě poslouchat na slovo, bez odmlouvání, jasné?" „Po... poslouchat?", nechápal jsem. „Ano!", přikývl. „Když ti řeknu, že máš být v posteli, budeš v posteli! Když ti řeknu, že je čas jíst, budeš jíst! Když budeš chtít jít na záchod, nejdřív mi to řekneš, jasné? Sám neuděláš nic! Pokud se budeš chtít osprchovat, platí to stejné! Souhlasíš?" 

„A... ano...", přikývl jsem nervózně. Znovu jsem si utřel slzy a potichu jsem vzlykl. „Kdyby se mi cokoli nezdálo...", pokračoval naléhavě. „necháš se bez odmlouvání odvést na kontrolu do nemocnice! Souhlasíš?" „Hmmm...", přikývl jsem znovu, dost neochotně. „Po těch třech dnech... když budu mít jistotu, že jsi už ok... tedy v rámci možností... vyrazíme někam do města!", oznámil mi klidně a já jsem na něho vypleštil své uslzené oči v údivu. „Vyrazíme do města?" „Je něco, čemu na té větě nerozumíš?", uchechtl se pobaveně. „Já... rozumím... jen...", začal jsem zmateně. 

„Klid, Kookie!", řekl už vážněji. „Abys to pochopil... rozhodl jsem se totiž, že vyhovím tvé žádosti!" „Co... cože?", vydechl jsem nevěřícně a mé srdce se prudce rozbušilo. Nebyl jsem si však jistý, že jsem rozuměl dobře. „Přesně tak...", pousmál se. „Ukážu ti Seoul a budu s tebou trávit čas tak, jak sis přál!" Několik prudkých zamrkání, výdechů a nádechů mi trvalo, než jsem vyskočil od stolu a octl se kolem jeho krku. „Děkuji!", vydechl jsem dojatě a ještě víc jsem ho stiskl. „Děkuji, moc, Tae-Hyungie!" Tae zůstal bez hnutí, ale já jsem ignoroval, že celý ztuhl. Ignoroval jsem i svou hlavu, která se mi už zase nebezpečně motala. Udělal mi totiž tak obrovskou radost, že jsem se nedokázal ovládat. V tu ránu jsem všechno smutné znovu vytěsnil ze své mysli. 

Tiskl jsem se ke svému idolovi a smáčel jeho krk i rameno slzami štěstí a dojetí.