Zabij mě něžně

140. Kapitola

Jung-Kook

S plným bříškem jsem se pohodlně uvelebil na pohovce, zatím co Tae ochotně umyl talířky. Užíval jsem si, že mě nic nebolí až na ten zadek samozřejmě. Nakonec to však byla příjemná bolest, protože mi připomínala, že už nejsem panic! Potutelně jsem se usmál, když jsem si představil, co by na to asi řekl Moon. Nemínil jsem se mu však svěřovat s takovýma intimnostma! 

Pořád bych ho nejraději rozškubl, když jsem si vzpomněl, co dopsal do mé žádosti, přestože to byla pravda a přestože by to tam za střízliva určitě nenapsal. Pak jsem se nad tím jen pousmál. Nam-Joon je skvělý kluk a chyby dělá přece každý! Oči mi padly na krabičku, která ležela kousek ode mě. Úplně jsem na ten dárek zapomněl! To už se miláček rozvalil vedle mě a hned si mé tělo přitáhl k sobě.

„Tak co bys chtěl dnes podniknout, Jung-Kookie?", zeptal se uvolněně. Bylo na něm vidět, že i on se cítí moc dobře. „Nevím...", pokrčil jsem rameny s pohledem stále upřeným na krabičku. Tae můj pohled sledoval až ke zmíněnému předmětu a jeho výraz se na malilinkatý okamžik zachmuřil, jen aby se hned na to mohl zase rozjasnit. Trochu nervózně jsem se na něho podíval, při vzpomínce na to jak žárlil, ale když se úsměv vrátil na jeho tvář, oddechl jsem si. „Tak se podívej, co ti kamarád přivezl!", pobídl mě klidně a v jeho hlase opravdu nebyla ani stopa žárlivosti. „Dobře!", usmál jsem se taky. 

Opravdu jsem byl moc zvědavý! Copak mi asi Moonie z Japonska přivezl? Vstal jsem a vzal opatrně krabičku do dlaní, jako kdybych se bál, že se v ní něco může rozbít. Popravdě jsem neměl sebemenší tušení, co by mohla obsahovat. Byla lehká a když jsem s ní nejistě zatřepal, ozvalo se jen malé zašramocení. „Bojíš se, že ti tam dal bombu?", dobíral si mě Tae a já se na něho ušklíbl. „Tu bombu by tam dal spíš tobě!", neodpustil jsem si rýpavou poznámku a pak jsem se zasmál jeho dotčenému výrazu. 

„Já bych mu do krabičky schoval v klidu i dvě!", uchechtl se dětinsky a já jen protočil oči v sloup. Budoucí lékař... hihi. Ti dva jsou jako tygr a medvěd! Přestal jsem však řešit vztah těch dvou a konečně jsem otevřel papírovou krabičku. Překvapeně jsem se zadíval na její obsah. Skleněná miska, nějaká lahvička, skleněný trychtýřek a v igelitu zabalené nějaké kousky papíru. Zmateně jsem zamrkal, ale to už miláček taky nakukoval, aby viděl, na co tak zírám. „Co to je?", nechápal jsem. „Vytáhni to!", poradil mi Tae. Zdálo se, že ani on nemá tušení, co před sebou vidí. Rozložil jsem všechno na konferenční stolek a pak mi pohled padl na malý lístek, který k tomu byl přiložený. „Já už vím co to je!", vyhrkl miláček, zatím co já jsem začal číst.

Netušil jsem, proč bych měl být z jeho dárku smutný, přesto mě však jeho slova, která pečlivým a úhledným písmem napsal na papír, dojala. Chvíli jsem ještě zíral se slzami v očích na vzkaz od mého kamaráda, aniž bych postřehl, že  Tae už pracuje na rozložených částech. Když jsem to zjistil, byly už části složené přesně tak, jak mi Moon napsal. 

„To je... to je stromeček?!", vydechl jsem udiveně a Tae spokojeně přikývl. „Přesně tak, miláčku!" Udiveně jsem hleděl na kmen a větvičky z papíru, ale po květech tam nebyla ani stopa. Nechápal jsem, jak to Moonie myslel s tím jarem. Tohle připomínalo spíš zimu! Nijak jsem neprotestoval, když si miláček převzal vzkaz a začal si ho polohlasně číst, protože jsem se zaobíral tou záhadou. Snažil jsem se na to přijít, ale ať jsem obhlížel tu věc, jak moc jsem chtěl, nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo květům, jsem nenašel. Frustrovaně jsem si povzdechl. 

To se teda Moonovi moc nepovedlo!