Zabij mě něžně

23. Kapitola

Jung-Kook

V Nam-Joonově náruči mi bylo dobře, ale znovu mě začala bolet hlava a to dost. Ač nerad jsem se od něho odtáhl a chytl si hlavu do dlaní. „Je ti špatně?", zeptal se Moon vyplašeně a já jsem přikývl. „Bolí mě hlava...", vzlykl jsem. „Já... jen si vezmu prášek a pak... pak ti to dopovím..." „Vem si prášek a běž si lehnout!", řekl se starostí v hlase. „Zítra mi to dopovíš." „Do... dobře...", špitl jsem. Hned na to jsem šel do svého batohu hledat své léky. Prášek od bolesti a kortikoidy proti otoku, vzal jsem si oba a zapil je vodou z kohoutku. 

„Umyj se a já zatím udělám čaj", řekl Moon. Znovu jsem ho poslechl a udělal jsem to přesně, jak řekl. Rychle jsem se osprchoval a už v pyžamu jsem za ním přišel zpět do obývacího pokoje. „Ještě si vypij ten čaj!", pousmál se a já jsem si vděčně vzal hrneček. Chvíli jsem pak seděl u stolu, popíjel jsem čaj a čekal, až bolest hlavy ustoupí. Stejně bych takhle neusnul... „Kdy se zítra vrátíš?", zeptal jsem se Moona, který se taky právě chystal do koupelny. „Zítra zůstanu doma.", oznámil mi klidně. „Ale... ty nemusíš do práce?", podivil jsem se. „No... měl bych, ale nemůžu tě tady tak nechat!" „Ale... to přece nejde!", zakroutil jsem hlavou. „Já to tady zvládnu, nemusíš se bát!" 

„Ale jde!", pousmál se. „Je to můj salón, takže si můžu dělat co chci! Neboj... já si to zařídím. Chceš si přece promluvit, nebo ne? Navíc, já si taky potřebuju trochu odpočinout, víš? Trávím v salónu celé dny, takže se nic nestane, když jeden den nechám zavřené." „Ale přijdeš kvůli mně o kšefty!", protestoval jsem. Měl jsem pocit, že už tak dělá pro mě až dost. „Klid, jo?", usmál se. „Objednané zákazníky přeobjednám a ti ostatní přijdou prostě jindy. Je to jen tetování, nejde o život..." zarazil se. „Promiň!", vyhrkl, když si všiml, jak jsem zbledl. 

„Ne... to je dobré...", povzdechl jsem si. Mluvení o smrti mi nedělá dobře, ale nebudu přece každou zmínku o ní hrotit. „Tak dobře...", přikývl jsem. Rychle jsem dopil zbytek čaje a vklouzl do koupelny, abych si umyl zuby. Slyšel jsem, jak se Moon zasmál. „Chtěl jsem do vany, ale v klidu... dám si sprchu!", zavolal za mnou. „To je jako mít v bytě holku, pořád obsazená koupelna...", brblal si pro sebe. Jen jsem se nad tím pousmál. „Promiň!", zavolal jsem s plnou pusou pasty. „Umyj si zuby a spát, Kookie!", odpověděl. „Dobrou noc!" „Dobrou noc, Moonie!" Vyplivl jsem pastu a vypláchl si ústa vodou. Hlava mě už tolik nebolela, ale znovu na mě padla únava. Chvíli jsem se však zadíval na svůj odraz v zrcadle. 

Neměl jsem pocit, že vypadám jako někdo, kdo brzy umře.