Zabij mě něžně

157. Kapitola

Jung-Kook

Tae mi podal flašku s vodou, hned jak jsem se posadil na sedadlo spolujezdce a připoutal se. Vděčně jsem se napil a snažil se potlačit slzy. Podařilo se mi to však jen částečně. „Děkuji!", špitl jsem, když jsem mu flašku vracel, aby se mohl napít i on, což taky s radostí udělal. Rychle jsem si protřel vlhké oči, když se na mě miláček zkoumavě zadíval a raději jsem se odvrátil. Potom Tae nastartoval auto a vyjel. Lítostivě jsem se otáčel za pláží, zatím co z mých očí začaly padat slané kapky, připomínající moře od kterého jsme se neúprosně vzdalovali. Nechtěl jsem ještě pryč, ale bohužel to nešlo jinak. 

Musím přece splnit těžký úkol, kvůli kterému jsme do Ansanu jeli. Nedoufal jsem, že budu schopen mluvit s někým z rodiny a už vůbec jsem nedoufal, že je zvládnu přesvědčit, aby mě nechali na pokoji. Začal jsem se moc bát. Snažil jsem se nechvět, ale ani to moc nešlo. Opřel jsem se o okýnko, zhluboka jsem dýchal a snažil se uklidnit. Tae během cesty pořád něco mluvil, ale já jsem vůbec nevnímal co. „Tak posloucháš mě?", zeptal se nervózně, když zastavil auto a já jsem zděšeně zjistil, že už jsme na místě, před poštou, která byla na druhé straně silnice. 

„Co... co jsi ří... říkal?", vykoktal jsem zaraženě. „Kookie...", povzdechl si s mírně káravým tónem. „Říkal jsem, že bys měl jako první zatelefonovat rodině a až pak jít k přepážce a poslat ten balík. Nezapomeň, že to chceš poslat jako cennou zásilku, ano? Potom odejdeš a já tě počkám i s autem v boční uličce, hned vlevo od pošty, ano? Teď přejdeš přes silnici, aby nikdo neviděl, jakým autem jsi přijel... Svlékni si bundu a zpátky si ji oblečeš, až vyjdeš ven z budovy, rozumíš? Taky si nasadíš tu roušku!" „Hmmm...", přikývl jsem, oči plné slz. Nemohl jsem se uklidnit, skoro z toho na mě šly mdloby. 

„Potřebuješ ta sedativa?", zeptal se opatrně a já sotva znatelně přikývl. Nechtěl jsem je, ale bez nich bych nejspíš ani nevystoupil z auta. Tae si znovu povzdechl a pak vytáhl z přihrádky injekční stříkačku, zabalenou v nějakém sáčku a taky ampuli s nějakou čirou tekutinou. „Svlékni si tu bundu!", požádal mě, když jsem jen nehnutě seděl a vyděšeně zíral na tu jehlu. „Bude to jen malé píchnutí, neboj!", konejšil mě. „No tak, králíčku!", napomenul mě, když jsem pořád nereagoval. 

Zamrkal jsem a po mé tváři stekly slzy, které miláček hned něžně setřel. „Budu opatrný a něžný, slibuji!", uklidňoval mě. „Nechceš to už mít za sebou?" „Chci!", špitl jsem. Konečně jsem se pohnul. Odepl jsem bezpečnostní pás a pak si pomalu svlékl bundu, pod kterou jsem měl tričko s krátkými rukávy. Tae si zatím nachystal stříkačku. „Trochu si procvič levou ruku a pak ji natáhni takhle ke mně...", navigoval mě a já ho rozechvěle poslechl. Zavřel jsem oči a zadržel dech, moc jsem se bál. Tae si mou ruku pevně přidržel a hned na to jsem pocítil vpich v oblasti předloktí. Cukl jsem sebou, přestože to moc nebolelo. Už jen ten pocit, že do mé žíly pronikla jehla... Vždycky jsem to nesnášel, přestože jsem to musel prožít nespočetněkrát. 

Okamžik na to už byla jehla zase venku a já se mohl nadechnout. „Tak a je to!", usmál se miláček, když jsem se na něho podíval s rozšířenýma očima. Cítil jsem, jak se s mým tělem něco děje. Byl to hrozně zvláštní pocit, když se mé svaly začaly uvolňovat a také tep mého srdce se zpomalil. Najednou jsem se začal cítit uvolněný a v pohodě! Byl to opravdu příjemný pocit, i když to byl úplně jiný klid, než ten, který jsem cítil na pláži. „Jak je ti?", zeptal se Tae. Prohlédl mé zorničky, zatím co já jsem se přiblble usmíval. „Nechce se ti spát?" „Je mi moc dobře!", vydechl jsem užasle. „Ne... nechce!" „Zvládneš to?", ujistil se znovu miláček a já jsem odhodlaně přikývl. Měl jsem pocit, že v tuhle chvíli bych zvládl cokoli!

„A co hlava?" „V pohodě!", usmál jsem se. „Tak běž, zlato!", pousmál se nervózně miláček. „Nezapomeň... první volat, potom poslat balík, odejít, obléct bundu, zamaskovat se a hlavně... budu i s autem v ulici vlevo od pošty, tam jak je ten strom!", ukázal a já jsem s úsměvem sledoval jeho ruku. „Ok... tam jak je ten strom.", přikývl jsem. „Ještě jedna věc, miláčku!", podíval se na mě vážně. „Dormicum je hodně silné sedativum, proto jsem ti ho dal málo! Snaž se proto splnit ten úkol co nejrychleji, protože nebude působit moc dlouho!" „Dobře...", přikývl jsem, ale v tu chvíli mi to bylo nějak jedno. 

Tae pak vzal ze zadního sedadla papírovou krabici. „Máš u sebe nějaké peníze?", zjišťoval a když jsem zavrtěl hlavou že ne, podal mi nějakou bankovku. „Tak běž už!", pobídl mě, potom co naposledy pohladil mou tvář, políbil něžně mé rty a já jsem hned na to poslušně vystoupil z auta. „Držím pěsti!", řekl ještě Tae a obdařil mě úsměvem typu „ty to zvládneš, věřím ti". Přikývl jsem, že určitě a zvedl ruku v gestu „fighting". 

Tae se znovu nervózně pousmál, ale to už jsem zabouchl za sebou dveře a on pak znovu nastartoval. Chvíli jsem ještě zůstal stát, v jedné ruce bundu, roušku a ve druhé krabici. Díval jsem se za Jinovým autem, které plynule zapadlo do provozu. Pořád jsem byl stejně klidný, jako kdybych ani nezůstal opuštěný a sám... S povzdechem jsem se vydal na přechod a k poště. 

Musím splnit svou misi!