Zabij mě něžně

45. Kapitola

Jung-Kook

Probudila mě silná bolest hlavy. Jenže tentokrát to byla bolest mnohem horší, než jakou jsem až dosud zažil. Měl jsem pocit, že mi hlava brzy exploduje! Svět se se mnou točil jako na kolotoči, navíc mi bylo strašně špatně. Cítil jsem, jak se mi obsah žaludku dere do krku a tak jsem se chtěl rychle zvednout, v domnění, že jsem ve „své" posteli. Potřeboval jsem rychle na wc, abych se nepozvracel na místě. Byl to však omyl. Nebyl jsem v ložnici. 

Ležel jsem na pohovce v obývacím pokoji a ke mně se tiskl Moon. Svým prudkým pohybem jsem ho shodil na zem, ale on se naštěstí neprobudil. Jen něco zamručel a spal dál. Málem jsem upadl, když jsem se hnal k záchodu, dlaně už plné zvratek. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že jsem jen v boxerkách, které mám někde až u kolen. Divně mě bolela jedna půlka, ale neměl jsem čas to řešit. Zvratky jsem už skoro nedokázal udržet. Navíc jsem měl pocit, že každou chvíli umřu. Byl zázrak, že jsem vůbec dokázal jít. V posledním okamžiku jsem doklopýtal k záchodové míse a konečně jsem to mohl pustit ven. Myslel jsem, že se udávím. Už nikdy nebudu pít!

 Trvalo dlouho, než jsem se mohl zvednout od mísy. I když jsem se už nedávil, opřel jsem si čelo o studenou keramiku a snažil se přežít. Po dlouhé chvíli se mi podařilo postavit se na klepající se nohy. Chvějícíma se rukama jsem si natáhl boxerky a bolestně jsem sykl, když jsem si při tom sáhl na jednu půlku. Nechápal jsem, co se vlastně stalo. Popíjeli jsme s Moonem a pak... pak mám jen tmu! Nevím kolik jsem toho vypil ani co všechno jsme prováděli. Nevěděl jsem ani jestli je večer a nebo ráno. Proč jsem ve spodním prádle? Proč se ke mně tiskl Moon na pohovce? Nemohl jsem však nad tím moc přemýšlet, protože mě pořád hrozně moc bolela hlava. Jako by mi do ní někdo zabodl tisíc nožů. Svět se pořád točil a před očima se mi dělaly mžitky. Opláchl jsem si obličej studenou vodou a trochu jsem se taky napil. 

Potom jsem se doplazil do ložnice. Nechápal jsem, kde jsem na to vzal sílu. Vzal jsem si hned dva prášky od bolesti a taky kortikoidy. Byl jsem hrozně moc šťastný, že jsem své léky pohodil na postel, nemusel jsem je pracně hledat v batohu. Stihl jsem své léky polknout, ale pak se mi zatemnilo před očima. Poslední co jsem vnímal, bylo něco měkkého, na co jsem spadl. 

Když jsem znovu otevřel oči, bylo už světlo. Hlava mě pořád bolela a také se mi točila. Nebylo to však už tak hrozné jako před tím. Uvědomil jsem si, že ležím napříč postele. Pomalu jsem vstal a v hlavě mi bolestivě zatepalo. Vzal jsem si prášky a pomalým krokem jsem se vydal do kuchyně. Chtěl jsem si napustit sklenici vody a léky zapít. Měl jsem ukrutnou žízeň, jako bych se snad měsíc plazil po Sahaře. Nechápal jsem, co se stalo. Napustil jsem si vodu do sklenice, chvějící se rukou jsem ji přiložil k suchým rtům a zapil jsem prášky. Potom mi zrak padl do obývací části. 

Moon pořád ještě spal. Jenže... spal na zemi. Byl do půl těla svlečený, takže bylo krásně vidět jeho tetování. Neměl jsem však sílu řešit, proč nemá rozestlanou pohovku, ani proč spí na zemi. Cítil jsem se hrozně slabý a tak jsem prostě jen zaplul zpět do postele, schoval se pod peřinu a znovu jsem usnul, přitulený ke své plyšové lištičce. Spal jsem skoro celý den. Bylo totiž pozdní odpoledne, když jsem se protáhl a líně otevřel oči. Hlava mě bolela jen málo a u žaludku jsem měl divný pocit... snad jen z hladu. 

Znovu jsem vstal z postele. Potřeboval jsem nutně na wc, znovu se napít a taky něco sníst. Něco, co hned nevyzvracím. Až teď mi začalo docházet, že jsem to s tím alkoholem zřejmě dost přehnal. Pořád jsem netušil, proč jsem jen v boxerkách a proč mám na dotek citlivou pravou půlku. Proč mě sakra bolí zadek? Hodil jsem na sebe mikinu a otrhané džíny. Chtěl jsem se zeptat Nam-Joona, jestli si pamatuje, co jsme prováděli. Nechtěl jsem ani domýšlet, co všechno se mohlo stát. Snad to můj spolupachatel bude vědět... 

Moon seděl v kuchyni a vypadal taky dost přejetě. „Už jsi vzhůru?", vydechl provinile. „Vlastně ani nevím!", povzdechl jsem si. „Ty... hyungu...", vydechl jsem nervózně. „Co se včera stalo?" „Kromě toho, že jsme se ožrali?", ušklíbl se. Hlavu si opřel do dlaní. „Posral jsem to!", vydechl zdrceně. „Co... co jsi pos...", zarazil jsem se. O čem to do háje mluví? „Co jsi posral?", zeptal jsem se znovu, když se na mě provinile podíval. „My dva jsme... my spolu... my jsme...???" „Ne!", vyhrkl. „Nespali jsme spolu, jestli myslíš tohle!" „Takže... ty... ty si něco pamatuješ?" „A ty ne?", podivil se. Jen jsem zakroutil hlavou. 

Moon vydechl prudce vzduch z plic. „Ne... nic takového se vážně nestalo!" „Tak... tak co se stalo?", zeptal jsem se znovu nervózně. „Proč jsem měl... proč..." Bylo mi trapné ptát se, proč jsem ležel s ním na pohovce nahý. „Pokud vím...", zamyslel se Moon. „Pořád jsme popíjeli... Nevím kolik jsme toho vypili, nepočítal jsem to... No jo no... mám zásobu jako nějaký alkoholik, ale přísahám, že mi to běžně vydrží tak na půl roku!" „Ale..." „Jo... promiň...", povzdechl si. „Bolelo mě za krkem a ty jsi mě masíroval. No... pak jsme vyplnili ten dotazník a já jsem zavolal Jinovi. Myslím, že viděl jen mě... řekl jsem, že už spíš... No... zrovna jsi dřímal na stole. Potom jsme probírali tu kérku a já jsem ti ji udělal..." 

Nevěděl jsem co zpracovat dřív. Vyplnili jsme dotazník a on ho předal Seok-Jinovi? Ale... co jsme tam psali? Proboha! Tak to bude hrozný trapas! A... Moon mi udělal kérku? Jakou? Kam??? „Nevím, co jsme tam psali...", přiznal, když viděl, že se chci dál ptát. „No... nad tím tetováním jsme dlouho přemýšleli...", uchechtl se, jako by se měl každou chvíli zhroutit. „Přemýšleli... sakra... do prdele! Kdybych myslel, nikdy bych ti nedal ten chlast a nikdy bych sám nepil!" „Kde.. kde mám tu kérku?",zděsil jsem se. 

„Na zadečku!", pokynul na mou pravou půlku. Jen jsem na něho vykulil oči. „Kde?" „Na zadečku!", zopakoval a vypadal, že se každou chvíli vsákne do podlahy. Jeho tvář nabrala rudý odstín. „Chtěl... chtěl jsem ti vytetovat srdce, abys věděl, že navždy zůstaneš v mém srdci!",vysvětloval. „Ale nechtěl jsem... nechtěl jsem..." Já jsem na něho nevěřícně zíral.Mám na zadku nějaké srdce? „Nechtěl jsem tě tetovat tam, přísahám! Kdybych byl střízlivý... nikdy bych ti neudělal kérku na zadeček!" 

„A... nic jiného se už nestalo?", zjišťoval jsem rozechvěle. Chtěl jsem se znovu ujistit. „Potom jsem asi musel usnout...", poškrabal se na zátylku. „Tetovací nářadí jsem uklidil, až když jsem se před nějako dobou probudil..." „Sakra!", ulevil jsem si. Byl jsem sice rád, že se nestalo nic intimnějšího... věřil jsem mu, ale i tak to byl pěkný malér! Odevzdaná žádost a tetování na zadku. Na zadku!!!  Chtěl bych to vidět! 

„Musím ti to ještě ošetřit...", řekl zkroušeně Moon a já jsem prudce zavrtěl hlavou. „Na to zapomeň! Já si to ošetřím sám!" „Natři si to krémem a pak se to musí přelepit... aby se tam nedostala infekce... je to moc čerstvé!", řekl nervózně. Hmmm... infekce! Máma by mohla mít radost, že měla pravdu. Za tetování na zadku bych mohl zaplatit parádní infekcí! Měl jsem ji poslechnout. Neměl jsem na kérku ani pomyslet, dobře mi tak! 

Byl jsem naštvaný. Zlobil jsem se na Moona, na sebe a na celý svět. „Dej mi ten krém!", řekl jsem chladně a on mi ho po chvíli podal. Šel jsem k sobě do pokoje a natřel jsem si pravou půlku v místě,kde jsem cítil, že by to tetování mělo být. Chtěl jsem to vidět, ale nevěděl jsem jak to zařídit. Nakonec jsem se rozhodl zadek si vyfotit. Nastavil jsem si na mobilu samospoušť, lehl jsem si na bok a za chvíli jsem už s vykulenýma očima zíral na fotku. Bylo opravdu tam! 

Trochu křivé a dost velké srdíčko!