Zabij mě něžně

144. Kapitola

Jung-Kook

Znovu se posadil a mě si vzal na klín. „Jung-Kookie...", povzdechl si smutně. „Máš pocit, že tě nemiluju? Proč? Vysvětli mi to, prosím!" Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a zavřel oči. „To s tím poděkováním...", špitl jsem, když se svět začal točit o poznání míň. „Měl jsem pocit... že..." „Že nejsem dost vděčný za záchranu tvého života?", domyslel si a já jsem jen rozechvěle přikývl. „Ale, miláčku...", zašeptal do mých vlasů. „Tak to přece není!" „Ne?" „Ne! Jak tě mohlo něco takového napadnout?", zeptal se zaraženě. „Ten tvůj vý... výraz..." Už zase jsem začal popotahovat, jako usmrkané mimino. 

„Můj výraz?" Znovu si povzdechl a víc si mě k sobě přitáhl. „Promiň, měl jsem si dávat větší pozor na to jak se tvářím..." Tohle jsem nějak nechápal. „Tae?!", vydechl jsem. Zvedl jsem hlavu a znovu, z blízka se zadíval do jeho očí. „Proč mě děsíš? O co jde?" „A taky bych si měl víc hlídat pusu!", povzdechl si frustrovaně. „Netrap se tím, zlatíčko, o nic nejde!" „Hmmm...", vydechl jsem taky dost frustrovaně. „Když to říkáš!", zamrkal jsem a zaplašil další slzy. „Nevím jak ty, ale já bych mu opravdu chtěl moc poděkovat, Tae! Nemohl by Jin zjistit, kdo to je?", vrátil jsem se znovu k tématu dárce. 

„Proč myslíš, že by to Jin dokázal?", podivil se nervózně Tae. „Nevím...", pokrčil jsem rameny nejistě. „Jen mě to tak napadlo..." „Proč to tak nutně potřebuješ vědět?", zajímal se s pohledem upřeným na město pod námi. „Už od té transplantace jsem moc toužil vědět kdo to je ten dárce!", vysvětlil jsem rozechvěle. „Nebyl v registru a přišel opravdu na poslední chvíli! Vím, jak bolestivé to je darovat kostní dřeň a moc si toho vážím! Rád bych mu poděkoval osobně, víš?"

„Mu?", pousmál se Tae a v jeho očích se znovu zaleskly slzy. „Nevím jestli je to muž a nebo žena!", řekl jsem s pohledem do jeho uslzených očí. „Já myslím, že ten dotyčný ví, že jsi mu vděčný. Možná to moc řešíš, o nic přece nešlo!" „O... o nic ne... nešlo?", vydechl jsem naprosto šokovaně. „Takže... takže ty myslíš, že... že... že má záchrana...", nedopověděl jsem a namísto toho jsem hlasitě vzlykl. Tak tohle už bylo na mě moc! „Ne, zlatíčko!", vyhrkl Tae naléhavě. „Tvá záchrana bylo to nejúžasnější a nejlepší, co se kdy na tomto světě mohlo stát! Tak jsem to nemyslel, opravdu!" 

Pohladil mou tvář a setřel slzy, které ji začaly smáčet. „Já jen... že to není až tak úplně jeho zásluha, klidně by nemusel být vhodný dárce, byla to jen náhoda! Navíc... darování kostní dřeně nebylo až tak dramatické! Jen obrovská jehla v bedrech, trochu bolesti, ale dalo se to přežít!", vysvětloval, zatím co já jsem zíral do jeho očí. „Jak... jak to víš?", podivil jsem se. Vážně to myslel jen takhle? 

„Jung-Kookie...", povzdechl si a pak se taky zadíval do mých očí. „Já... nechtěl jsem o tom mluvit, protože je to spojeno s velkou bolestí, kterou jsem uzavřel hluboko ve svém srdci. Chtěl jsem myslet jen na to krásné, ale tohle... tohle mi nějak připomíná to, co nás čeká, víš?" Zavrtěl jsem hlavou, protože jsem absolutně nechápal, o čem to mluví. „Ten dárce ti zachránil život, miláčku...", pokračoval neochotně. „Bylo to rozhodně to nejlepší, co kdy v životě udělal, ale... ale..." Až teď mi došlo, na co naráží. Ten dárce mi sice zachránil život, ale já nakonec stejně umřu! Já idiot! Takže mi Tae nelhal? 

Opravdu mě miluje?