Zabij mě něžně

39. Kapitola

Jung-Kook

Vrátili jsme se do Seok-Jinovy pracovny a on mě pobídl, abych se posadil. Tentokrát se už neptal a rovnou přede mě postavil sklenici s vodou. Pak se posadil na své místo a soustředěně sledoval něco na svém monitoru. Já jsem seděl mlčky a dost nervózně sledoval jeho výraz. Sklenici jsem si nevzal. K mému nálezu se Seok-Jin zatím nijak nevyjádřil a já jsem začal skoro umírat napětím. „Takže...", promluvil konečně a podíval se mi do očí. „Nebudeme chodit kolem horké kaše, co?" „Hmmm..." Na víc jsem se nezmohl. Rozechvěle jsem čekal, co řekne dál. Kousíček naděje mi v srdci přece jen zbylo a já jsem se jí až do poslední chvíle nechtěl úplně vzdát. Prosím, prosím, ať to není tak vážné... 

„Musím tvůj nález ještě probrat s kolegy, ale...", povzdechl si, aniž by odtrhl svůj pohled od mých očí. „Nam-Joon měl pravdu. Zřejmě budeš potřebovat naši pomoc..." „Co... cože?", vydechl jsem. „Teda... já..." Vzal jsem si sklenici s vodou do chvějící se dlaně a málem jsem se polil. „Čekal jsi jiný výsledek?", zeptal se s účastí Seok-Jin a já jsem jen sotva znatelně přikývl. „Chápu...", pokýval hlavou. „Víš o tom jen chvíli, navíc jsi měl k dispozici jen jeden posudek, je to pravda?" „Hmmm..." „Ještě jsi tu informaci dostatečně nezpracoval, natož abys ji přijal... Naprosto tomu rozumím.  Kookie..." Zvedl se ze své židle, přešel blíž ke mně a pak se znovu posadil. Pomalu jsem se otočil jeho směrem, skleničku v ruce, ze které jsem se ještě nenapil a bolestně jsem se podíval do jeho tváře. Působil vážně, ale současně taky klidně. Nejspíš říká často lidem, že umřou. Už si na to určitě zvykl... Nejen to, on už přece někomu život i vzal! Sklonil jsem hlavu a do očí mi vyhrkly slzy. On mi vzal sklenici, položil ji na stůl a pak vzal mou dlaň do té své. 

„Kookie...", zopakoval a já jsem zvedl hlavu. Udiveně jsem zamrkal a slzy stekly po mé tváři. „Kéž bych ti mohl říct něco jiného, ale... musím potvrdit, že je to vážné a to víc než dost! Bohužel...", řekl Seok-Jin a já jsem skoro zapomněl dýchat. Měl jsem co dělat abych se nerozbrečel. „Máš tady svého doktora?", zeptal se klidně. „Ne!", vydechl jsem. „Můj lékař je v Busanu..." „Aha...", pokýval hlavou. „Léčbu zřejmě podstoupit nechceš, že?" Jen jsem zavrtěl hlavou. „Chápu...", povzdechl si. „Dobře...Takže... chceš naši pomoc a nebo si to musíš ještě rozmyslet?", pokračoval klidným hlasem. Vypadalo to, jako by mě chtěl uklidnit, ale moc to nefungovalo. Nemohl jsem se uklidnit. „A to... to by znamenalo...", vydechl jsem. „že... že..." Byl jsem rád, že už nedržím tu sklenici, celý jsem se chvěl. Srdce mi pořád zběsile tlouklo a do očí se mi draly nové slzy. Neměl jsem mít naději! Nikdy jsem neměl doufat! 

„Nerozumím tvému dotazu.", pousmál se Seok-Jin. „Co tím myslíš?" „Kdybych chtěl va... vaši pomoc tak...tak..." Vážně jsem nedokázal ze sebe dostat kloudnou větu. „Tak od začátku...", povzdechl si Seok-Jin. „Promiň, měl bych ti nejdřív říct, jak to u nás chodí, že?" Jen jsem přikývl a zhluboka vydechl. Měl jsem pocit, že mě to napětí roztrhne zevnitř. Nechtěl jsem brečet, ale i tak jsem neudržel vzlyk. Seok-Jin víc sevřel mou dlaň.

„Vyplníš žádost... jméno, věk a tak...", začal vysvětlovat, zatím co tiskl mou dlaň. Bylo to milé gesto, ale nefungovalo tak, jako kdyby to byl Moon. Hrozně moc jsem chtěl, aby byl tady. „To všechno si přečteš v dotazníku...", pokračoval. „Slouží k tomu, abychom měli nějaké povědomí o našem klientovi. S kolegy to probereme a pak ti bude přidělen patron. Od té doby pak budeš komunikovat především s ním. Dotazník samozřejmě zničíme. S tím patronem pak proberete detaily, bude s tebou v kontaktu až do konce..." „Až do dne, kdy... kdy mě za... zabije?", vzlykl jsem proti své vůli. „Než ukončí tvé trápení...", přikývl Seok-Jin. Nepřestával jsem se chvět a on vzal mou dlaň i do druhé ruky. „A kolik... kolik mám času?", zeptal jsem se rozechvěle. „Času na rozmyšlenou? Nebo snad času než budeš chtít ukončit svůj život?" Byl pořád tak klidný, zatím co mi po tváři tekly slzy. „Obojí...", špitl jsem. „Nemusíš mi odpovědět hned...", pousmál se, ale pak zvážněl. „Pokud však jde o ten druhý dotaz... neodvažuji se typovat. Ale... bez léčby... myslím, že víc jak tři měsíce to nebudou, pokud jsem pochopil dobře, že se chceš vyhnout bolesti..." „Tak málo?", vyhrkl jsem, přestože jsem ani jinou odpověď nečekal. Vím to... bez léčby možná umřu za tři měsíce i bez jejich pomoci... Přesto, slyšet to znovu takhle nahlas bylo dost bolestné.

„Jak jsem říkal, musím to probrat ještě s kolegy, ale... bohužel, myslím, že víc času nemáš. Je mi to líto!" Už jsem nedokázal nebrečet. Seok-Jin si jen povzdechl. „Vážně je mi to líto!", řekl potichu. „Ale uvidíme, jak to bude probíhat, ano? Všechno domluvíš se svým patronem, který bude s tebou v kontaktu a který bude sledovat tvůj stav. Dáme ti léky od bolesti... pomůžeme ti, jak budeme moct, ano?" „Dobře...", přikývl jsem. „Zkus si zbytek života užít, zkus nemyslet na konec, ale na to, co bys chtěl udělat ještě před tím...", chlácholil mě. „Dělej věci, které tě těší, ještě než se tvůj stav zhorší. Neboj se, ano? Máme všichni sice své povinnosti, ale pokud budeme moct, budeme se snažit vyjít ti vstříc, ve všem co půjde. Tak už neplač..." Poslouchal jsem, co říká a snažil jsem se zhluboka dýchat. Má pravdu! Nepřijel jsem do Seoulu fňukat a litovat se. Přijel jsem, abych ještě něco prožil. Nemůžu se hroutit! 

Snažil jsem se uklidnit a po chvíli se mi to naštěstí skoro povedlo. „Kdo bude můj patron?", zeptal jsem pořád ještě trochu rozechvěle. „To se dozvíš brzy!", pousmál se. „Kdybys měl s výběrem patrona nějaký problém, tak mi dej pak vědět, ano?" „Takže to nebudete vy?" „Ne... nejspíš ne...", pokrčil rameny. „Jak víš, že taky dělám patrona? Aha... Nam-Joon... Víš o jeho sestře..." Jen jsem přikývl. „No... víš... mám toho teď nějak moc, ale... někoho k tobě pošleme. Kdyby ti moc nevyhovoval, tak mi zavoláš a vymyslíme co s tím... Souhlasíš?" „A...ano!", přikývl jsem. „Takže, chceš tu žádost?" „A... ano!" „Dobře!" Seok-Jin vstal a vytáhl ze šuplíku svého stolu nějaký papír. „Chci abys věděl, že ta žádost není zavazující, ano?", řekl vážně, když mi papír podával. „Kdyby sis to z jakéhokoli důvodu rozmyslel, stačí jen říct! Jen tě musím požádat, abys o tomhle všem vážně pomlčel. Slibuješ, že nikdy nikomu nic neřekneš?" „Dobře...", přikývl jsem. „Sli... slibuji!" Vzal jsem si papír, ale ani jsem se na něho nepodíval. Měl jsem pocit, jako by to byl rozsudek smrti. 

Jenže opravdový rozsudek smrti mám bohužel ve své hlavě...