Zabij mě něžně

30. Kapitola

Jung-Kook

Otevřel jsem oči a zmateně zamrkal. Když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že sedím v Moonově autě. Teda spíš jsem ležel, protože sedátko bylo sklopené a byl jsem přikrytý nějakou dekou. V autě jsem byl sám. Neměl jsem tušení, jak jsem se tam dostal ani kde je modrovlasý. Zmateně jsem taky zaznamenal, že už mě vůbec nebolí hlava. Posadil jsem se a deku odložil na sedadlo řidiče. Rozhodl jsem se, že se půjdu podívat, kam odešel Moon. To on mě musel odnést do svého auta. Proč jsme však nejeli domů? A kam zmizel? Taky jsem nechápal, proč mě už nebolí hlava. Jak to mohlo tak samo od sebe přejít? Byl jsem opravdu zmatený. Otevřel jsem dveře a pomalu se vysoukal ven.

Nemusel jsem dlouho hledat, Moona jsem uviděl stát opodál. Kouřil a povídal si s nějakým klukem jen o trochu nižším než on. Ten kluk měl na sobě šedou mikinu, ale protože měl kapuci na hlavě, neviděl jsem mu do tváře. Nevšimli si mě a tak jsem se pomalým krokem vydal k nim, zatím co jsem špicoval uši, abych zaslechl, o čem si povídají. Že by to byl nějaký Moonův kamarád? Potkal ho a proto mě nechal ležet v autě a odskočil si na pokec? Přišlo mi to všechno hrozně zvláštní. „Vážně, Joone...", slyšel jsem říkat toho kluka. „Myslel jsem, že ti můžu věřit! Co všechno jsi mu o nás řekl?" Zastavil jsem se na místě a zůstal zaraženě civět na ty dva. O čem se to do háje baví?

 „No...", poškrabal se Moon na zátylku. „Můžeš mi věřit, hyungu... vážně! Nikdy jsem nikomu o vás neřekl, ale Kookie... Myslím, že vás bude potřebovat. On se moc bojí toho, co ho čeká, chtěl jsem mu jen dát naději, že se může bolesti vyhnout..." Civěl do země, zatím co ten druhý nesouhlasně zakroutil hlavou. Zarazil jsem se. Jejich téma jsem já? Je to snad někdo z té organizace? Proč je tady? Já jsem přece ještě neřekl, že do toho chci jít. „Víš, že takhle to nechodí, že?", řekl přísně ten kluk. „Měl jsi mi o něm říct a já bych si ho vyhledal sám. Udělal bych nějaká vyšetření a pak bych se rozhodl jestli mu mám o nás říct a nebo ne. Víš, že jsi nás dost ohrozil?" „To jsem neměl v plánu!", řekl Moon a zvedl pohled. V tom okamžiku mě zaregistroval. 

„Kookie!", vyhrkl. „Už jsi vzhůru?" Zahodil nedopalek a v tom okamžiku byl u mě. „Jak je ti?", strachoval se. „Kdo to je?", zeptal jsem se nervózně, aniž bych mu odpověděl na jeho otázku a pohledem jsem zamířil na toho neznámého, který zůstal stát na místě. Klidně opětoval můj pohled. Konečně jsem uviděl jeho tvář. Nedokázal jsem odhadnout kolik mu je, ale typoval jsem tak maximálně na dvacet pět let. Vypadal opravdu mladě a taky byl hodně pohledný, ale... „Je... je to jeden z nich?", podíval jsem se znovu na Moona, který vypadal taky dost nervózně. „Je to ten co zabil tvou sestru? Proč je tady? Co se to tady děje?", vychrlil jsem na něho palbu otázek. 

Moon na mě chviličku zaraženě civěl. „Ty jsi něco slyšel?", zeptal se a když jsem přikývl na souhlas, povzdechl si. „To je Seok-Jin...", řekl potichu, tak abych ho slyšel jen já. „Je tady proto, že jsem zpanikařil, promiň. Když jsi omdlel a pořád ses neprobíral, zanesl jsem tě do auta. Nevěděl jsem, co mám dělat, víš? Myslel jsem si, že by jsi nechtěl do nemocnice, když to tam tak nesnášíš, ale neodvážil jsem se jet jen tak domů. Proto jsem zavolal Jina. Ano, je to jeden z nich... Ale nemá to být nějaký nátlak na tebe, vážně ne! Jen... je to jediný doktor, na kterého mám číslo, tak se nezlob, prosím!" „On... on nějak způsobil, že mě už nebolí hlava?", vydechl jsem udiveně. „Hmmm...", přikývl Moon. „Píchl ti nějaká analgetika. Takže už tě opravdu hlava nebolí?" „Nebolí, díky!", pousmál jsem se vděčně. „Ale... jak může vědět, že jsi mi o nich něco říkal?", nechápal jsem. „Já... prokecl jsem se...", přiznal zahanbeně. „A teď je na mě naštvaný on i ty..." „Já se nezlobím!", povzdechl jsem si. „Jen mě to zarazilo, to je všechno!" 

„Budete si tam ještě dlouho špitat?", ozval se ten Seok-Jin, který mezitím přišel až k nám. Trhl jsem sebou úlekem a Moon skoro nadskočil. Kluk se jen pobaveně usmál. „Já jsem Kim Seok-Jin!", podíval se na mě. „A ty jsi Jung-Kook, ano?" „A... ano!", přikývl jsem a zlehka jsem se poklonil. „Jeon Jung-Kook..." Chvíli se na mě zkoumavě díval a já měl pocit, že se mi chce rentgenovým zrakem provrtat až někam hluboko do hlavy. Jeho pohled byl přísný. 

„Takže víš opravdu všechno o naší organizaci?", zeptal se stejně přísně jako se na mě díval a já jsem váhavě přikývl. Z nějakého záhadného důvodu jsem se začal opravdu bát. „Neboj se mě!", pousmál se Seok-Jin. Najednou už vypadal mileji. „Nechystám se tě teď hned zabít, jen protože tady někdo moc žvanil...", hodil vražedný pohled na Moona. Ten se jen zamračil a vytáhl si další cigaretu. „Věřím Nam-Joonovi!", obrátil se znovu na mě ten kluk. „Takže když ti všechno řekl, budu věřit, že to nevyžvanil nesprávné osobě... Ať už využiješ našich služeb a nebo ne... Věřím, že budeš mlčet!" „Bu... budu mlčet!", slíbil jsem s úlevou. „Dobře...", přikývl. „Tak já už půjdu. Kdyby něco, můžete mi zase zavolat. Jo... kdybys opravdu chtěl naše služby... tak bych tě chtěl osobně vyšetřit. Potřebuju totiž mít jistotu, že je tvá diagnóza vážná a že tvá prognóza je opravdu špatná... Chápeš, ne?" Zaraženě jsem přikývl. „Chápu... Dě... děkuji!", vydechl jsem. 

Seok-Jin se znovu usmál. „Tak se mějte!", mávl i směrem k Moonovi a pak svižným krokem zamířil někam pryč. „Vypadá přísně, že?", vydechl Moon, když kluk zmizel za rohem nějakého domu. „Ale je celkem fajn. Byl na Geong-Min moc milý, když..." Zmlkl a snažil se chvějící se rukou zapálit  cigaretu, kterou si vložil mezi rty. Po chvíli se mu to podařilo. „Takže byl to opravdu on?", vykulil jsem oči. „Ten co zabil tvou sestru?" „Hmmm... ano!", přikývl a dlouze si potáhl. Pak vydechl oblak kouře. „Samotný šéf té jejich organizace, primář na chirurgii...", řekl vážně. „Opravdu?", vykulil jsem oči ještě víc. Chvíli jsem se pak díval směrem, kde zmizel kluk v šedé mikině. Pořád jsem nějak nebyl schopný pobrat, že jsem právě poznal jednoho z té tajné organizace. Představoval jsem si je jinak, drsněji. Byl na Geong-Min hodný? Trochu jsem si oddechl. 

Už mi nepřišlo tak nereálné, že bych využil jejich služeb.