Zabij mě něžně

31. Kapitola

Jung-Kook

Sedl jsem si do auta a opěrátko svého sedadla zvedl do vodorovné polohy. Potom jsem složil deku, která ležela na sedadle řidiče a dal ji na zadní sedadlo. „Chci už jet k tobě!", řekl jsem unaveně. Hlava mě sice nebolela, ale cítil jsem se najednou dost vyčerpaný. Moon odhodil nedopalek a poslušně si nastoupil. „Dobře... jak chceš...", povzdechl si. Oba jsme  zabouchli dveře, připoutali se a za chvíli jsme už jeli. 

Nějakou dobu jsme potom oba mlčeli. Já jsem přemýšlel o organizaci a Seok-Jinovi. V první chvíli jsem se ho opravdu bál, protože jsem myslel, že mi bude chtít ublížit a já ještě nejsem připravený umřít! Ano, zbavují sice lidi trápení, ale... nemohl jsem tušit, jak se zachová, když zjistil, že se o nich dozvěděl někdo, kdo o nich, podle jeho mínění, vědět neměl. On však byl nakonec milý... Můj strach nebyl opodstatněný! Mohl bych tedy svou budoucnost svěřit do jejich rukou? Měl bych je požádat o pomoc? Nepřišlo mi to už nereálné, ale pořád jsem si nebyl jistý...

 Přemýšlel jsem, sledoval cestu kolem a občas jsem hodil pohled po modrovlasém. Moon civěl před sebe a nejspíš se taky utápěl ve svých myšlenkách, nepřestávaje se však soustředit na řízení. Chvíli jsem pak svou pozornost zaměřil jen na něho. Fascinovalo mě, jak v klidu svírá volant jednou rukou, zatím co tou druhou přeřazuje podle potřeby. Chtěl bych taky tak umět řídit, ale bohužel jsem si to ještě nikdy nevyzkoušel. Existuje nějaká možnost, že bych někdy řídil auto? Smutně jsem si povzdechl a nechal představy o řízení plavat. 

Zaměřil jsem se pak na Moonoův obličej. Měl vážný výraz a žádný ďolíček nezdobil jeho tvář, ale i tak mi přišel dost přitažlivý. Viděl jsem ho sice jen z boku, ale přesto jsem mohl zkoumat jeho výrazně, ale současně jemně řezaný profil, pevně sevřené plné rty, modré vlasy vykukující z pod čepice a padající do jeho čela... Moon sice není klasicky krásný, ale přesto je krásný! Mám ho však rád jen jako kamaráda. Skoro tak moc jako Jimina, i když u Jiminieho jsem někdy měl pocit, že ve mně vidí víc než jen kamaráda. No, kdo ví? Nikdy nic neřekl! Bolestně mě píchlo u srdce při vzpomínce na mého nejlepšího přítele. Rychle jsem však myšlenku na něho zaplašil a mrkáním jsem potlačil slzy, které se mi draly do očí. Teď není čas na vzpomínání! 

Znovu jsem se zaměřil na Nam-Joona. Došlo mi, že o něm nic nevím. Má nějakou přítelkyni a nebo přítele? Zatím se o nikom nezmiňoval... Nevím ani jestli je na holky a nebo na kluky, i když předpokládám tu první možnost. Jaká muzika se mu líbí? Má nějaké oblíbené jídlo? Chtěl bych to všechno vědět, ale nejspíš by byla chyba se vyptávat. Ano, byla by chyba se víc sbližovat... Nejspíš vycítil můj pohled a s trochu  nervózním úsměvem se na mě otočil. „Vážně se na mě nezlobíš, že jsem zavolal Jina?", zeptal se potichu. „Nezlobím!", vydechl jsem nejistě. Měl jsem pocit, že mě přistihl jak na něho civím a nechtěl jsem aby si to nějak špatně vyložil, přestože on nejspíš nemá tušení, že jsem na kluky. Jsem na kluky, on se mi líbí, ale víc než přátelské sympatie k němu opravdu necítím. Nechtěl bych se dostat do situace, kdybych mu to musel vysvětlovat. „Vážně se nezlobím!", dodal jsem rychle, když po mě znovu střelil pohledem. Nevypadal, že bych ho přesvědčil. „Jen jsem trochu rozhozený...", přiznal jsem. „Ale jsem rád, že mi Seok-Jin pomohl od té bolesti hlavy..."

„Musela tě hlava asi bolet hodně, když jsi omdlel, co?", povzdechl si Moon. „Bylo to ale nejvíc z nervů, že?", ujišťoval se a já jsem jen pokrčil rameny. „Snad..." „No tak hlavně že věděl, co má dělat...", pousmál se Moon. „Z čeho jsi teda rozhozený?", znovu po mě střelil pohledem. Chvíli jsem se nad tím zamyslel. Z čeho jsem vlastně rozhozený? „Nečekal jsem že se s někým z nich setkám tak brzy...", odpověděl jsem. „ A taky nevím, jestli je mám požádat o pomoc a nebo ne..." „Kookie...", pousmál se a zlehka mě pohladil po rameni. Hned však ruku stáhl a položil ji zpět na řadící páku. „Nemusíš se přece rozhodnout hned!", dodal. „Navíc... Co kdybys na to chvíli vůbec nemyslel?" 

„Myslíš, že to jde?", zapochyboval jsem. „Myslím, že všechno jde!", řekl vážně. „Přijedeme domů, zdemolujeme kuchyni při vaření nějaké super večeře, pustíme si zase nějakou slaďárnu a budeme se dojímat... co říkáš?" „Že je to úžasný plán!", pousmál jsem se vděčně. „Ale tu demolici kuchyně nechám jen na tobě, nevadí?", dodal jsem už mnohem veseleji. „Ale vůbec ne, Kookie! Rád svou kuchyni demoluji sám! ", mrkl na mě a já jsem se pobaveně ušklíbl. Taky se ušklíbl. „Promyslím si, co skvělého při tom uvařím a ty budeš odpočívat, jasné?", informoval mě. „Jasné!", přikývl jsem nadšeně a on na mě vycenil zuby v úsměvu. Konečně zase ukázal ty ďolíčky... Úsměv jsem mu radostně oplatil. Po zbytek cesty jsem už na nic smutného nemyslel. Byl jsem sice pořád unavený, ale těšil jsem se na večeři i na to až se budeme dojímat. Přišlo mi to jako skvělý plán. 

Moon je opravdu super kamarád!