Zabij mě něžně

50. Kapitola

Jung-Kook

Nam-Joon řídil a já jsem už zase opřený civěl z okýnka. Tentokrát jsem se však nedíval se zaujetím. Hlava mě sice nebolela, ale měl jsem ze všeho divný pocit. Obloha byla temná těžkými mraky a vypadalo to, že bude pršet. Lidé však spěchali stejně jako vždycky, žádná změna počasí nemohla narušit jejich stereotyp! Ať klidně prší, déšť mi vůbec nevadí. Spíš naopak, uklidňuje mě. Oba jsme mlčeli a v autě panovalo ticho. 

„Máš všechno?", zeptal se Moon a tak narušil zdánlivý klid. I on zněl nervózně. Jen jsem přikývl, nechtělo se mi nic říkat. Měl jsem pocit, jako bych odjížděl na druhý konec světa a my dva se už neměli nikdy vidět... Uvidíme se vůbec ještě někdy? „Máš i toho plyšového psa?", ptal se dál a já jsem se na něho naštvaně podíval. „Je to...", zarazil jsem se, když jsem uviděl jeho křečovitě zvedlé koutky. „Já vím, že je to liška!", řekl rychle a zase se zadíval před sebe. „Mám, neboj!", povzdechl jsem si. Pochopil jsem, že se snaží odlehčit atmosféru a tak jsem to přešel. Na co řešit takové malichernosti, jako jestli je můj plyšák liška, pes a nebo snad slon... 

„Myslím, že mám všechno.", dodal jsem, aby se už nemusel vyptávat na jednotlivé kusy mého skromného majetku. O spoustě peněz, které mám uložené v batohu, nejspíš neví, protože nevěřím tomu, že by mi ho prohledával. Jsou v igelitové tašce, zabalené v papírové obálce. Léky, které před tím hledal, byly položené nahoře. Nebo o nich ví, ale nechal si to pro sebe... Věřil jsem, že by mi žádné peníze jen tak nevzal. Stejně mu pak nějaké dám. Za to všechno si je zaslouží! 

„To je dobře...", pousmál se Moon. „Ale i kdyby ne, tak stejně vím, kde budeš bydlet... Přivezl bych ti to..." „Přijdeš někdy na kafe?", zeptal jsem se s nadějí a on jen zavrtěl hlavou. „Hmmm... Aha...", vydechl jsem zklamaně. „Já kafe nepiju!", ušklíbl se modrovlasý. „Ale jestli mi uděláš čaj, tak si ho dám velice rád!" „Vážně?", vyhrkl jsem nadšeně. „Koupím ten stejný, který děláváš ty! Jen...", zarazil jsem se. „Nevím vlastně jaký to je..." „Já ho klidně přinesu sebou!", mrkl na mě. Napětí se trochu uvolnilo a já jsem měl mnohem lepší pocit. Takže Moon nezmizí z mého života? Doufal jsem, že dodrží slovo a občas mě navštíví. 

Můj znovu nalezený klid však narušilo zvonění mého mobilu. Proč jen jsem si zesílil zvuky? Nechápal jsem to, byly přece zeslabené... „Nezvedneš to?", zajímal se Moon a já jsem mu chvějící se rukou ukázal, kdo volá. Máma! „Nemůžu s ní mluvit!", řekl jsem chvějícím se hlasem a on přikývl, jako že to chápe. Trvalo dlouho, než to vzdala. Ruka se mi chvěla víc a víc a tak jsem si mobil položil na stehno. Nenapsal jsem jí, úplně jsem na to zapomněl! Najel jsem na ikonku znázorňující sms a se zděšením jsem zaznamenal, že mám tak sto padesát nepřečtených zpráv. Byly tam sms od mámy, od Jimina, ale taky od táty a Jung-Hyuna! „Sakra!", vydechl jsem prudce vzduch z plic. Chvějícím se prstem jsem rozklikl sms od bratra.

„Nevím, co to provádíš, ale už mám plné zuby toho, jak trápíš mámu! Okamžitě se vrať do Busanu a omluv se, nebo si mě nepřej! Víš, jaký to je pocit, když se vrátíš z Japonska, přijedeš za mámou a zjistíš, že se mladší bratr z čista jasna vykašlal na školu a odjel, čert ví kam? Roztrhnu tě jako hada, jestli tě budu muset hledat a to si piš, že budu, pokud se nevrátíš domů! Já tě najdu, s tím počítej! Najdu si tě přes GPS! Zavolej, okamžitě! Jung-Kooku, nemyslel jsem si, že jsi takhle nezodpovědný! I táta je naštvaný, že jsi zmizel! A taky že mu nebereš telefon a neodpovídáš na sms! Ozvi se a hned! Jung-Kooku, rozumíš? Co nejdřív se vrať domů! Okamžitě!", přečetl jsem nahlas, polykaje slzy. 

Chvěl jsem se rozrušením. „Chápu ho!", povzdechl si Moon a já jsem na něho hodil zamračený, ale současně smutný pohled. „Ale tebe chápu taky!", dodal rychle. „Hmmm...", vydechl jsem a slzy, které se mi narvaly do očí, stekly po mé tváři. Rychle jsem si je utřel rukávem „Já ho taky chápu...", povzdechl jsem si. Jen tak tak jsem se nerozbrečel. „On mě ale najde...", řekl jsem nešťastně. „Nesmí mě najít!" „Musíš se zbavit telefonu!", nadhodil Moon. „Koupíme nový a tenhle dáme někam do zastavárny. I kdyby zjistili, že jsi v Seoulu, tak tě jen tak nenajdou... pokud nebudeš chtít!" „Dobře...", špitl jsem. Svůj telefon mám rád, ale není pro mě až tak důležitý. Důležité pro mě je, aby mě nenašla má rodina a já nemusel čelit jejich hněvu a později jejich bolesti. Byl bych jako vězeň, už by mě nikdy nikam samotného nepustili!

 Takhle vážně nechci prožít zbytek svého života!