Zabij mě něžně

97. Kapitola

Jung-Kook

Probudilo mě naléhavé zvonění. Prudce jsem se posadil a zmateně zamrkal, protože jsem neměl tušení, kdy jsem vlastně usnul. Měl jsem však pořád mizernou náladu, navíc mě už zase začala bolet hlava. Nechtěl jsem nikoho vidět, jenže ten dotyčný za dveřmi byl dost netrpělivý. Zvonil, jako kdyby byl zvonek hudební nástroj. V tu chvíli ve mně hrklo. Že by se vrátil Tae? Chci ho teď vůbec vidět? Vstal jsem, vzal si prášek a nakonec jsem přece jen pomalým a šouravým krokem šel otevřít. 

„Moonie!", vydechl jsem, když jsem uviděl modrovlasého a bez varování jsem obmotal ruce kolem jeho krku. „No teda...", řekl mírně zaskočeně. „Tolik radosti bych nečekal... zvlášť, když už tady zvoním půl hodiny a nikdo mi neotvíral." „Půl hodiny?", lekl jsem se. „Nééé, kecám!", uchechtl se. „Ale chvíli už tady opravdu stojím! Stalo se něco, Kookie?", zjišťoval, když jsem se k němu nepřestával tisknout. „Ne...", zakroutil jsem hlavou a konečně povolil stisk. O krok jsem ustoupil. „Pojď dál, hyungu.", mávl jsem rukou směrem do bytu. „Máš čas, že? Nebo zase někam spěcháš?" Trochu nedůvěřivě se na mě zamračil, ale pak se znovu usmál. Ty jeho ďolíčky mi tak moc chyběly! „Nespěchám!", řekl pořád s úsměvem. „Je už skoro večer a já jedu ze salónu. Přinesl jsem čínu, dáš si?" 

To už se hrnul do předsíně. „Potřebuji s tebou mluvit!", řekl, zatím co si zouval boty. „Ten tvůj patron je tady?" „Ne...", špitl jsem. „Tak to je dobře!", řekl klidně, zatím co sundával i bundu a věšel ji na věšák. „Alespoň nás nebude rušit." Při zmínce o patronovi mi však do očí vyhrkly slzy. Rychle jsem si je setřel, takže si Moon naštěstí ničeho nevšiml, když se na mě znovu podíval. „Kde vlastně je?", zjišťoval. „Jen... jen potřeboval jít domů.", odpověděl jsem, zatím co mé srdce zběsile tlouklo. Nedokážu na miláčka zapomenout, ani kdybych ho už neměl nikdy vidět. „O čem se mnou chceš mluvit?" 

„Pojď se první najíst!", rozhodl. „Vsadím se, že jsi celý den nic nejedl... teda... jestli tě Tae-Hyung nenakrmil, než odešel!?" „Nejsem mimino, aby mě musel krmit!", ohradil jsem se mírně dotčeně a modrovlasý se jen pobaveně ušklíbl. Když však vešel do kuchyně, zamračil se na nesnězenou snídani. „Tohle je večeře, že?", ujišťoval se. Já jsem však raději mlčel, protože jsem mu nechtěl lhát a on mé mlčení asi pochopil správně. „Kookie!", povzdechl si. „Vážně se nic nestalo? Proč jsi nesnědl tu snídani?" „Nic se nestalo!", zakroutil jsem hlavou. „Jen jsem neměl chuť na jídlo, to je celé." To už jsem však lhal a tak jsem se mu raději nedíval do očí. Mrzelo mě, že mu lžu, ale nechtěl jsem rozebírat Taeho a mé zlomené srdce, ani nic jiného kolem mě. 

„Ale teď něco sníš!", řekl vážně po chvíli zkoumání mé osoby svým vážným pohledem. „Tak šup, šup, ať už jsi za stolem!" Hned na stůl položil kelímky s rýží, křupavou zeleninou a masíčkem, které tady Číňani dělají opravdu výborné. Měl jsem hlad, ne že ne a tak jsem si poslušně sedl za stůl. „Chyběl jsi mi!", řekl jsem smutně s plnou pusou. „Ty mi taky, ale první to dojez a pak mluv, jasné?", pohrozil mi. To jeho „jasné" mi však znovu připomnělo Taeho a mě bolestivě píchlo u srdce. Viděl jsem ho dnes ráno a přesto se mi nehorázně moc stýská. Jsem blázen, blázen! Přesto že mě okamžitě chuť na jídlo přešla, snažil jsem se zaplnit svůj žaludek, jen abych udělal Nam-Joonovi radost. 

„Kookie...", řekl Moon trochu nervózně, když jsme už dojedli a on připravil zelený čaj, tak jak ho dělá jen on. Seděli jsme už na pohovce a já jsem se snažil vnímat, co mi říká a nepředstavovat si miláčka, jak tady spí a jak je rozkošný a sladký s malým polštářkem přitisklým na sobě. „Potřebuji s tebou probrat dvě věci." „A... ano?", špitl jsem nejistě. Bál jsem se špatných zpráv, protože se můj kamarád tvářil opravdu vážně. Chvíli se zamyslel a škrabal se při tom na zátylku, jako kdyby se snažil vzpomenout, proč tady vlastně přišel. 

„No... tak já začnu penězi...", řekl nakonec. „Penězi?", podivil jsem se, ale pak jsem se zatvářil mírně rozpačitě, když mi pod nos strčil balík peněz. „To... to je za ten mobil?", zeptal jsem se zaraženě, přestože jsem věděl, o jaké peníze jde. „Ne, Kookie!", řekl vážně. „Jsou to tvoje peníze, přestože to není z prodeje tvého mobilu. Za ten telefon jsem dostal jen pár drobných, ale k tomu se dostanu později. Nejdřív mi řekni, co tohle má znamenat?" „Jak ... jak to myslíš?" „Nedělej ze sebe blbého, Kookie!", ohradil se netrpělivě. „Vím totiž, že jsi mi je tam dal ty! Jediné štěstí, že jsem si jich všiml, než jsem je hodil i s bundou do pračky...", oddechl si. 

„Ty sis jich nevšiml dřív?", nechápal jsem. Přišlo mi to opravdu zvláštní. Vždyť přece pořád něco cpe do kapes. „Nosil jsem jinou bundu!", vysvětlil. „Ale nezakecávej to, ano? Proč jsi mi je tam dal?" „Jen tak... za tvou pomoc, jako po... poděkování!", špitl jsem. Nechápal jsem, proč se na mě zlobí. Copak dát někomu peníze je tak špatné? „Já jsem to nedělal pro peníze, Kookie!", řekl vážně a zněl ještě naštvaněji. „Tohle si nemůžu nechat!" „Přišel jsi jen proto, abys mi ty peníze vrátil?", zeptal jsem se smutně a on zavrtěl hlavou. „Ne, chtěl jsem tě vidět, povečeřet s tebou, vrátit ti ty peníze a probrat ještě jednu důležitou věc...", povzdechl si. 

„Ty peníze si zpátky nevezmu, hyungu!", odporoval jsem, ale potěšilo mě, že tady není jen kvůli nim. Zároveň mě však znervózňovalo, že chce mluvit o něčem důležitém. Proč nemůžu být chvíli v klidu? „Já ti je tady prostě nechám a hotovo!", rozhodl Moon. „Ne, ty peníze si odneseš domů a něco pěkného si za ně koupíš, Moonie!", trval jsem si na svém. Všechno je sice špatně, ale nechat mu ty peníze mi přišlo rozhodně správné. „Nech si je, prosím!", žadonil jsem. „Já ti je chci dát a pokud je odmítneš tak...", do očí mi vyhrkly slzy. „tak mě to bude opravdu moc mrzet." 

„Ale... co s nima mám dělat?", zeptal se mírně zaskočeně. „Víš vůbec kolik jsi mi dal?" „Nevím přesně...", pokrčil jsem rameny. „ale vím, že je jich hodně. Jeď na dovolenou, kup si něco do salónu, ale prosím... nevracej mi je! Co budu dělat s penězi, když stejně brzy umřu?" „Kookie...", vydechl smutně a hned na to si mě už tiskl ve své náruči. „Takhle nemluv!" „ A jak... jak mám mluvit, když je to pravda?" „Ty... ty snad už máš nějaký termín?", zděsil se. Jen jsem zavrtěl hlavou. „Zatím ne, ale... Víš co?", odtáhl jsem se od něho a rukávem si setřel slzy. „Nechceš mi raději říct tu druhou důležitou věc?" 

Moon se na mě ještě chvíli ustaraně díval, ale pak si povzdechl. „Dobře... jde o ten mobil!" „Ano?" „Včera mi volal pán ze zastavárny, že ten mobil někdo koupil." „No a?", nechápal jsem. „No...", pousmál se nervózně. „to je normální, že se v zastavárně občas něco prodá, ale... jde o to, kdo ten mobil koupil." „Kdo?" pořád jsem nechápal, kam míří. „Nějaký mladý muž, který měl spoustu otázek ohledně původního majitele. Prý jak vypadal dotyčný, který mobil do zastavárny zanesl a taky se ptal, kdy ten mobil tam přinesl a tak..." „Co... cože?", zarazil jsem se. Srdce se mi prudce rozbušilo a do tváře se mi nahrnula krev. 

„A co mu ten pán řekl?", zeptal jsem se se srdcem až v krku. „Naštěstí je to můj známý, takže prý mlžil, jako že už si nevzpomíná, protože tam má hodně zákazníků a tak. Navíc tebe ani neviděl, což je opravdu štěstí! Ale trvalo dlouho, než ten mladík odešel, byl fakt neodbytný. Měl bys ale být opatrný, Kookie!", pokračoval modrovlasý naléhavě. „Myslím, že to byl tvůj bratr a že tě vystopoval, tak jak ti vyhrožoval přes sms." „Myslíš... myslíš, že to byl opravdu Jung-Hyun?", vydechl jsem zaraženě. Začal jsem se chvět. Jistě že to musel být on! Proč by jinak byl včera v Seoulu a proč by se zrovna včera někdo vyptával na původního majitele, tedy na mě? 

Jung-Hyun ví, že jsem v Seoulu!