Zabij mě něžně

40. Kapitola

Jung-Kook

Položil jsem papír na stůl a nevěnoval mu další pozornost. Chtěl bych se na tu žádost podívat až u Moona doma. „Můžu to vyplnit později?", zeptal jsem se ještě pořád chvějícím se hlasem. Chtěl jsem se uklidnit, ale přestože jsem už nebrečel, pořád jsem měl slzy na krajíčku. „Jistě že můžeš!", pousmál se Seok-Jin. „Klidně si to vezmi domů..." Domů... do Busanu? Málem jsem znovu vzlykl, když jsem si vzpomněl na svůj domov a na rodinu. Ne, nesmím na to myslet! 

Potom už jsme mlčeli a já jsem se snažil přemýšlet o všem, co mi řekl. Mám maximálně tři měsíce, než se můj stav zhorší... nesmím ten čas promarnit! Měl bych dělat to, co mě těší... jen kdybych tak měl tušení, co bych vlastně chtěl podniknout. Nevěděl jsem to, když jsem utíkal z domova a nevím to ani teď... Cestovat po světě? Sám? Na to bych neměl sílu ani odvahu. Kdybych byl zdravý, tak ano, ale takhle... Ne, to nepůjde. Neměl bych ani sílu cestovat jen po Koreji. Navíc, asi stejně budu muset zůstat v Seoulu, když budu mít toho patrona. Takže zbytek svého života zřejmě prožiju tady. 

To by nemuselo být tak špatné... Je podzim, mé nejoblíbenější roční období a Seoul je na podzim opravdu nádherný, i když jsem zatím viděl jen kousek. Ano, miluju taky jaro. Opravdu bych chtěl jako poslední vidět rozkvetlé stromy, ale... s největší pravděpodobností po tom toužím hlavně proto, že bych se chtěl jara ještě dožít. Nedokážu si představit, že se bude příroda probouzet ze zimního spánku, slunce bude zářit na modré obloze, pokvetou stromy a květiny, travička se bude zelenat... všechno bude plné života a zářivých barev a já... já už tady nebudu, už tu krásu neuvidím. Po tváři mi stekla slza a já jsem si ji rychle utřel. Ne, vážně... Seok-Jin má pravdu! Nechci myslet na konec! Musím žít teď, v přítomnosti a užít si každý nádech, který mi je ještě povolen. Užít si barvy, které vykouzlil nádherný podzim, užít si zbytek života! Nesmím se hroutit a podléhat strachu! 

„Chtěl bys ještě něco vědět?", zeptal se opatrně Seok-Jin, ale i tak jsem sebou  trhl úlekem. Až příliš jsem se ponořil do svých myšlenek. Původně jsem se nechtěl ptát, ale je jedna věc, která mě opravdu zajímá. Chtěl bych vědět, jestli jsem mohl tomuhle všemu nějak předejít. „Ano...", vydechl jsem trochu nejistě. „Chtěl... chtěl bych jen vědět... hrozně moc by mě zajímalo, jestli... jestli jsem tomuhle všemu mohl nějak zabránit...", řekl jsem rozechvěle. „Mohli lékaři na ten nádor přijít dřív? Přišel jsem pozdě?" „Věřím tomu, že jsi nic nezanedbal ani tví lékaři...", odpověděl Seok-Jin. „Tento tumor se totiž většinou vyskytuje až u mužů po padesátce, jen výjimečně se vyskytne u někoho tak mladého jako jsi ty. Stává se to opravdu jen vzácně, i když občas se to stane. Nikdo neví, proč vzniká, většinou nejde o nějaké předpoklady a nemusí ani jít o dědičnost. Vážně to nikdo nemohl tušit! Navíc... zákeřnost tohoto tumoru tkví také v tom, že mnohdy může probíhat latentně s náhlým přechodem do akutní fáze... Abych ti to přiblížil. Tumor může ze začátku růst hodně pomalu a tím způsobovat jen nepatrné, minimální obtíže. Nemusel sis ničeho všimnout. Potom z nějakého záhadného důvodu růst zrychlí... přejde do akutní fáze, což se právě nejspíš děje..." 

„Je možné...", řekl jsem potichu. „že když jsem chodil na chemoterapie kvůli leukemii, že to mělo na ten nádor nějaký vliv?" „Ty ses léčil s leukemií?", podivil se Seok-Jin. „A... ano...", přikývl jsem. „No...", zamyslel se. „Na leukemii se sice používají jiná cytostatika než na léčbu mozkových tumorů, ale... je možné, že to jistý vliv mělo, možné je všechno. A nebo byl průběh latentní, jak jsem předtím zmínil, což se už nedozvíme..." „Aha...", přikývl jsem, že chápu. „A mo... mohlo to být jinak, kdybych... kdybych šel na vyšetření dřív? Kdyby se to objevilo včas a já bych podstoupil léčbu... Měl jsem možnost to přežít?", vydechl jsem. Bál jsem se, co mi řekne, ale i tak jsem chtěl znát odpověď. „To je hodně těžká otázka!", povzdechl si Seok-Jin. „Ale... troufám si říct, že ne!" 

„Vá... vážně?" „Kookie...", vysvětloval. „Tenhle typ nádoru co máš je opravdu zákeřný!", pohladil mě zlehka po rameni. „Další zákeřnost totiž tkví v tom, že se chová jako zhoubný nádor...", pokračoval. „Napadá okolní mozkové tkáně a tím, nejen svým umístěním, se stává neoperovatelným. Rád si taky vytváří v hlavě metastáze, ale ty zatím naštěstí nemáš. Ale abych ti odpověděl... i kdyby na tumor přišli v Busanu dřív, možná by ze začátku zabraly chemoterapie a ozařování, ale i tak si troufám říct, že by to stejně nakonec skončilo smrtí. Prognóza tohoto typu Glyomu je opravdu špatná! Takže, jestli si děláš nějaké výčitky, tak nemusíš!" 

„Takže...", vydechl jsem. „i kdyby na to přišli dřív, stejně bych nakonec umřel?" „Bohužel...", povzdechl si. „Myslím, že ano!" Chvíli jsem jen zaraženě civěl. Doktor v Busanu mi sice řekl, že nemám naději na uzdravení, ale nezmínil se o tom, že jsem ji nikdy ani neměl. Netušil jsem, jestli mám cítit úlevu a nebo zklamání. Nakonec převládlo to druhé a do očí mi znovu vyhrkly slzy. Zaplavila mě vlna smutku a já jsem se rozbrečel. Vážně bych neměl žádnou šanci přežít? Proč? Pitomý, debilní osud! 

Proč jsem tedy přežil tu zatracenou leukemii, když jsem stejně nikdy neměl právo na další život?