Zabij mě něžně

16. Kapitola

Jung-Kook

„Tak vítej v mém skromném bytě, Kookie!", usmál se Nam-Joon, když otevřel dveře a nechal mě vejít. Vnesl dovnitř kufr, který mi nesl i přes mé protesty z auta a zase za námi zavřel. „Omlouvám se, ale bydlím tady sám, takže tady není až tak uklizené a byt je malý, ale..." „Páni!", vydechl jsem užasle a nenechal ho dopovědět ty nesmysly, které vypouštěl z úst. „Máš to tady krásné!" 

Užasle jsem se rozhlédl po moderní místnosti sladěné do šedé, hnědé a bílé barvy, která převládala. Byl to obývací pokoj spojený s kuchyní. Prostorný, vzdušný a hlavně dokonale uklizený. „Kde máš ten nepořádek?", zasmál jsem se. „No... vlastně jsem tak trochu uklízel...", poškrabal se na zátylku trochu rozpačitě Moon. „Mívám tady větší binec, to je pravda..." Jen jsem nad ním zakroutil hlavou. Vyzul jsem si boty a vydal se na průzkum, aniž bych čekal na svolení. „Klidně se rozhlédni!", zasmál se Moon. Prozkoumal jsem obývák s kuchyňkou a pak následovala koupelna, záchod a ložnice... Byt nebyl velký tak jako dům mých rodičů, ale přišel mi perfektní! Nejvíc mě zaujala černá stěna na záchodě a černé povlečení v ložnici. Jaké jsou v něm asi sny? Černé? Postel bílá a povlečení černé... zajímavé!

Jak se tady asi spí? 

Chvíli jsem se rozhlížel, když můj zrak padl na fotografii dívky v černém rámečku, kterou měl Moon na jedné z komod. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem vzal fotografii do rukou a z blízka jsem se zadíval na tvář mladé dívky. Přišla mi krásná, přestože jsem na kluky. Je to snad ta Nam-Joonova sestra? „To je Geong-Min!", Nadskočil jsem úlekem, protože jsem si nevšiml, že stojí za mnou. Byl jen zázrak, že jsem obrázek neupustil na zem. Opatrně mi vzal rámeček z dlaní. Aniž by se na dívku podíval, vrátil ho na své místo. 

„Promiň...", vydechl jsem omluvně. Sklopil jsem pohled a bylo mi trapně. Měl jsem pocit jako bych nějak narušil jeho soukromí, jako bych udělal něco, co se nesmí. „Nemusíš se omlouvat!", řekl klidně Moon a já se odvážil na něho podívat. V očích měl smutek, ale na tváři mírný úsměv. „Jen nemám rád, když na tu fotku někdo sahá... ale nezlobím se!", dodal, když si všiml mé lítosti. Znovu jsem se podíval na fotografii.

 „Je opravdu krásná!", řekl jsem smutně. Nedokázal jsem říct „byla"... Proč někdo tak mladý, krásný a plný života musí umřít? To není fér! „To ano, moc krásná!", souhlasil. 

Chvíli jsme stáli mlčky a nejspíš se nám oběma hlavou honily samé smutné myšlenky. „Máš hlad?", zeptal se najednou Moon. „No, docela jo!", řekl jsem udiveně. „Tak... já něco objednám, co říkáš? Ty se zatím osprchuj, najíme se a já ti nachystám peřiny na spaní!", usmál se, pořád ještě trochu smutně. „Dobře, díky!", přikývl jsem vděčně. Byl jsem opravdu hodně unavený a měl jsem taky docela velký hlad. „Tak  běž!", pobídl mě a já jsem už neváhal. Vzal jsem si věci na převlečení z kufru a zavřel jsem se v Moonově luxusní koupelně. Pustil jsem na sebe proud teplé vody a zavřel oči. V hlavě jsem však měl pořád tvář krásné dívky z fotografie. Nelíbilo se mi to! Chtěl jsem konečně přestat myslet na Geong-Min, protože to bylo hodně bolestné. 

Myšlenka na její smrt mi totiž nepříjemně připomínala, že mě čeká stejný osud.