Zabij mě něžně

181. Kapitola

Jung-Kook

Vyjeli jsme do předposledního patra, kde byla restaurace a já jsem se rozechvěle rozhlédl. Bylo to pravdu příjemné místo s doslova komorní atmosférou. Prostorem se linula tichá a nevtíravá hudba a u stolů sedělo jen pár lidí. Panovalo tady mírné přítmí, které narušovala jen mihotavá záře svící umístěných na stolech a nepříliš zářivé světlo z pár lamp na stropu. Všechno bylo sladěné do tmavě hnědé, kachlová podlaha i stěny obložené dřevem, až na křesílka, ta byla krémová s hnědým vzorem. Interiér byl zakončen velkými okny, která lemovala dvě stěny místnosti. Tae sevřel mou dlaň a usmál se, když viděl můj výraz. 

„Líbí se ti tady?", zašeptal a já jsem jen omámeně přikývl. Miláček se potichu zasmál. Obsluha, což byla mladá žena, nás zavedla ke stolu, když jí Tae sdělil své jméno a mé srdce se radostně rozbušilo. Náš stůl byl totiž v rohu u oken! Chvíli jsem jen stál a zíral na tu krásu. Stůl pro dva byl opravdu nádherně prostřený, vyzdobený a nechyběly ani svíce spolu s čajovýma svíčkama, které romantiku ještě víc podtrhávaly. A ten úchvatný výhled na město... 

Maličko jsem sebou cukl, když miláček jemně sevřel mé rameno a až pak jsem si všiml, že pro mě odsunul křesílko, zrovna to, ze kterého byl nejlepší výhled. „Posaď se, Kookie!", usmál se a já ho rozechvěle poslechl. Křesílko bylo opravdu moc pohodlné.

Netušil jsem, proč mám pocit, jako bych s ním byl na prvním rande, když už jsme spolu přece na rande byli, defakto spolu žijeme a navíc jsme už měli taky sex. Přesto mé srdce prudce bušilo a já se málem chvěl napětím. Možná to dělala ta atmosféra spolu s naším až příliš formálním oblečením?! „Co se děje, Jung-Kookie?", zeptal se starostlivě Tae, který se už posadil na druhou stranu stolu. Natáhl ruku a já hned poslušně natáhl tu svou, aby mohl sevřít mou dlaň. „Necítíš se tady dobře?" „Cítím se tady dobře!", vydechl jsem, nejspíš ne moc přesvědčivě. „Je to náš večer, miláčku!", usmál se miláček. „Mohli jsme si klidně uvařit večeři doma a podívat se zase na nějakou tu romantiku, ale já jsem chtěl změnit prostředí, víš? Myslím, že i tobě to prospěje, nebo se pletu?" 

„Ne... nepleteš!", špitl jsem utopený v jeho pohledu. Jeho tvář, v mihotavé záři svící, byla až nadpozemsky krásná a jeho pohled byl jako hlubiny vesmíru, temný a uhrančivý. „Tak se uvolni, králíčku!", pousmál se a já jsem jen přikývl. „Za chvíli nám přinesou jídlo!", oznámil mi, zatím co palcem jemně přejížděl po hřbetu mé ruky. „Máš hlad? Objednal jsem toho hodně!" „Co... co jsi objednal?", zeptal jsem se překvapeně. „Kdy?" „Když jsem dělal rezervačku!", mrkl na mě. „Takže... máš hlad?" „Tro... trochu...", špitl jsem. Hluboký nádech, výdech... vždyť o nic nejde! Je to jen další rande s milovaným človíčkem, který jen tak trochu nevypadá jako člověk, ale spíš jako anděl... nejspíš ten padlý... napadlo mě, když se mi vybavil včerejší sex, aniž bych o to zrovna teď stál. 

Začal jsem se červenat a Tae se maličko ušklíbl. „Jsi opravdu hrozně moc roztomilý, králíčku!", řekl smyslně. „Jen mě štve, že si toho všiml i Kyung..." Vyrušila nás číšnice, takže jsem mu nemohl hned odpovědět, stejně jsem nějak nevěděl co na to říct. Objednali jsme si pití. „Vy dva spolu nevycházíte?", zeptal jsem se nakonec zmateně, když jsme už zase osaměli. „Jak jsi na to přišel?", podivil se tygřík. „No... já jen...", zakroutil jsem se nervózně. „Mně se zdál být milý, ale ty jsi byl vůči němu dost odměřený..." Zarazil jsem se, když jsem si uvědomil, že jsem o tom klukovi řekl, že mi připadal milý a Taeho výraz mi napověděl, že to opravdu slyšet nechtěl.

Přesto se nakonec pousmál, když už jsem chtěl smutně odvrátit pohled. „Protože ho neznáš!", řekl nezaujatě, aniž by mě propustil z očního kontaktu. Pořád si taky přivlastňoval mou ruku. „Proto se ti zdál být milý! Není to tak, že bychom spolu nevycházeli, nebo že bych ho neměl rád, to bych u něho nebydlel... ale ke mně i k Se-Hunovi, což je můj druhý spolubydlící, se nechová ani zdaleka tak mile! Chci říct... ne že by na nás byl zlý, ale je mnohem odtažitější a nikdy se takhle neusmívá, naopak bývá dost vážný a taky je na nás hodně přísný!", stěžoval si. „Vážně?", podivil jsem se. „To máš fuk!", mávl nad tím rukou. „Už o něm nebudeme mluvit, ano?" 

Chtěl jsem mu připomenout, že to on jako první zmínil jméno svého domácího, ale nakonec jsem si to rozmyslel. „Já o něm mluvit nemusím!", odfrkl jsem si a miláček se zářivě usmál. „Nemusíš žárlit!", dodal jsem. „Já nežárlím!", pousmál se. „Víš proč?" Zakroutil jsem hlavou, jako že nevím. „Protože ti věřím, Jung-Kookie!", mrkl na mě. „To máš štěstí!", pousmál jsem se taky. „Protože mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že bych ti zahnul!" „Ani ve snu?", usmál se vesele. „To rád slyším! Ale řekni mi, Jung-Kookie, když jsi mě poznal, myslel sis, že spolu budeme někdy souložit?" Po jeho otázce mi málem zaskočila slina a já jsem zrudl rozpaky. Jenže to už nám donesli předkrm spolu s pitím a Tae stáhl ruku, aby mohli položit talíře i sklenice na svá místa.

Tygřík trpělivě čekal, až nás obslouží a odejdou. „No tak, nestyď se!", pobídl mě. „Vlastně jsem o tom začal přemýšlet, až když jsme spolu začali chodit!", vydechl jsem. „Ale umíral jsem z tebe od samého začátku!", dodal jsem rozechvěle při vzpomínce, jak na mě působil už v té nemocnici, když jsem ho potkal poprvé, aniž bych tušil kdo to je a že sehraje... vlastně už sehrál významnou roli v mém životě. Když pak přišel ke mně domů... ach... „Umíral?", nechápal Tae. „Jako že ses zamiloval na první pohled?", vydechl, když mu to došlo. „Vážně?", rozzářil se, zatím co já jsem celý rudý klopil zrak. Znovu jsem se vžil do pocitů, které jsem z něho měl, než jsme spolu začali chodit. Ty pocity tam byly pořád, jen už nebyly tak trýznivé, když miláček mé city začal opětovat.

 Tae obešel stůl, sklonil se a přitiskl si mě do náruče. „To je tak rozkošné, Jung-Kookie!", zašeptal do mého ucha. „Jsem šťastný, že jsem se přestal bránit a že jsem podlehl lásce k tobě, vážně! Děkuji ti miláčku, za to že mě miluješ!" „Já... já děkuji tobě, Tae-Hyungie!", zašeptal jsem se slzami dojetí v očích. Miláček mě zlehka políbil na rty a pak se vrátil na své místo. Snědli jsme pak předkrm, což byly nějaké mořské plody, hlavní chod i dezert... jahodový zákusek, který se rozplýval na jazyku. 

Potom nám přinesli šampaňské a tygřík mě ujistil, že je nealkoholické. „Na nás!", pozvedl skleničku, než jsme si přiťukli. „Na naši lásku!" Jen jsem mlčky přikývl, už zase slzy na krajíčku. Všechno na mě hrozně moc působilo. Prostředí, tichá hudba a hlavně pak ta nejúžasnější a nejdokonalejší osoba, která seděla naproti mně. Zatoužil jsem však po větší blízkosti. Chtěl jsem ho líbat a objímat. Jako kdyby mi četl myšlenky. „Půjdeme!", pousmál se a mrkl na mě. Zaplatil a za chvíli na to jsme už vyrazili ven z restaurace. Nějakou dobu na to jsme už byli doma a strhávali jsme ze sebe naše oblečení. 

Umíral jsem touhou po něm!