Zabij mě něžně

75. Kapitola

Jung-Kook

Nejspíš jsem se začal dost pitomě usmívat, protože se Tae na mě udiveně podíval. „Co tě tak pobavilo?", zeptal se se zájmem a já jsem zprudka vydechl. „Nic!", špitl jsem. Snažil jsem se už neusmívat, ale moc mi to nešlo. Představa, že Taemu na mě alespoň maličko záleží, bránila mému srdci přestat divoce tlouct a stejně tak bránila úsměvu aby, zmizel z mé tváře. Nechtěl jsem si už připouštět žádné smutné věci. 

Jen nade mnou pokroutil hlavou a taky se usmál. „Vidím, že je ti už líp, takže bys mohl něco sníst.", řekl klidně. „Pojď, pomůžu ti do kuchyně!", dodal a hned mě za paži zvedal na nohy. „Já to zvládnu sám!", protestoval jsem, ale v okamžiku, kdy jsem už stál, se mi znovu zatočila hlava a já byl rád, že mě Tae pevně drží. „Nezvládneš!", zakroutil hlavou a pak, když jsem už neprotestoval, mě pomalu vyvedl z ložnice. „Nemám moc chuť na jídlo!", řekl jsem trochu rozpačitě. „Ale... potřeboval bych na záchod..." Nevím proč jsem se před ním styděl, že potřebuji vykonat tu nejzákladnější potřebu. 

„Za prvé...", podíval se na mě vážně. „jíst musíš, protože potřebuješ energii! Myslel jsem, že to jsi už pochopil?!", znovu nade mnou nechápavě pokroutil hlavou. „Ale neboj se, sníš toho jen trochu, abys zase všechno nevyhodil...", dodal. „A za druhé...", pokračoval pořád v klidu. „stačí jen říct! Takže jdeme nejdřív na wc!" Dovedl mě až ke dveřím. „Zvládneš to sám?", staral se a já jsem zrudl ještě víc. „Zvládnu!", vyhrkl jsem a on se jen pobaveně uchechtl, když viděl mé rozpaky. „Dobře, ale nezamykej se, jasné?" „Jasné!", špitnul jsem.

Byl jsem rád, když jsem konečně za sebou zavřel dveře od toalety. „Kdyby něco, tak jsem hned u tebe!", zavolal na mě přes dveře a já jsem něco zabručel. Doufal jsem, že to nebude nutné. Jenže mi docela dlouho trvalo, než jsem z toalety vyšel znovu ven, protože představa, že Tae stojí za dveřmi, mě víc než jen hodně znervózňovala... „Co jsi tam dělal tak dlouho?", zeptal se mě rozladěně, když jsem konečně vyšel, už s umytýma rukama. „Myslel jsem, že jsi zase omdlel...", dodal mírně vyčítavě. „Ještě chvíli a vletěl bych tam za tebou!" 

„Nic... nic jsem ne... nedělal!", vykoktal jsem a on pozvedl jedno obočí. „Nic?" „Tae...", vydechl jsem ještě víc v rozpacích. „Nech toho, prosím! Neomdlel jsem, nic se mi nestalo!", dodal jsem rychle, už sice bez koktání, ale pořád rudý jako zralé rajče. Nepotřeboval jsem trapné rozhovory ve stylu, jako co jsem dělal na wc... „Dobře!", pokýval hlavou. „Tak pojď jíst!" Opatrně mě přivedl až ke kuchyňskému stolu, kde mě posadil, zatím co já jsem se snažil přestat cítit se trapně. Potom přede mě postavil talíř s vařeným kuřecím masem a trochou rýže. 

„Žádná sláva...", povzdechl si Tae. „Chtěl jsem uvařit něco lehkého, abychom moc nedráždili tvůj žaludek, ale z toho všeho jídla, co tam máš, jsem nic lepšího nevybral. Taky nejsem žádný mistr kuchař..." „To jsi vařil ty?", vydechl jsem užasle a on pokýval hlavou. Nevypadalo to sice nijak vábně, neměl jsem ani chuť na jídlo, ale po sdělení, že to vařil můj idol, jsem si hned vzal jedno sousto na ochutnání. 

Nepřekvapilo mě, že to chutnalo líp, než to vypadalo! S chutí jsem se do toho pustil a až po chvíli mi došlo, že se na mě můj patron jen dívá. „Ty nebudeš jíst?", zajímal jsem se s plnou pusou. Jen se pobaveně usmál. „A prý že nemáš chuť na jídlo!", neodpustil si poznámku a vycenil na mě zuby ve svém speciálním úsměvu. „Já už jsem jedl!", vysvětlil po chviličce, kdy jsem na něho nepřestával okouzleně civět. Nějak jsem zapomněl i žvýkat. 

Ten jeho úsměv mě nikdy nepřestane ohromovat!