Zabij mě něžně

114. Kapitola

Jung-Kook

Podle předpovědi by prý mělo pršet... Miluju sice podzimní déšť, jenže ten přijde vhod, jen když člověk sedí doma u okna a může sledovat vodu řinoucí se po okenní tabuli, ne však, když se jde na rande... tehdy je takové počasí docela nevhodné... Naštěstí se na obloze honilo jen pár mráčků a na déšť to pro zatím nevypadalo. Studeně však na mě fouklo a já se otřepal zimou, ale to už jsme naštěstí byli u auta. 

Srdce mi znovu začalo tlouct nedočkavostí, když jsem si sedal na místo spolujezdce. Tae se posadil za volant a znovu se na mě zářivě usmál. V tu chvíli by klidně mohly padat i trakaře z nebe, protože jeho úsměv byl zářivější než slunce. Úsměv jsem mu nadšeně oplatil. „Těšíš se?", zjišťoval miláček, když jsme už vyjížděli z parkovacího místa. Jen jsem nadšeně přikývl. „Tak snad tě nezklamu...", broukl si pro sebe. To už jsme se zařadili do hustého provozu. „Ty nikdy!", usmál jsem se a on se usmál taky. „Nejsi moc náročný, co?", nadzvedl jedno obočí pobaveně a já jsem uraženě nafoukl obě tváře. „Náhodou...", bránil jsem se. „Já jsem hooodně náročný, víš, miláčku?" 

„Zatím nevím!", pokrčil rameny a znovu se zářivě usmál. „Ale hodlám všechno zjistit! V čempak jsi asi nejnáročnější?", dobíral si mě. „Třeba ve výběru partnera jsem hodně náročný!", objasnil jsem můj postoj s vážnou tváří. „Mám to brát jako poklonu a nebo se mám snad bát?" Znovu pozvedl jedno obočí a pátravě se na mě zadíval. Okamžik na to však pohled znovu odvrátil a věnoval se už plně řízení. Jen jsem se pobaveně usmál a otázku nechal nezodpovězenou. „Ještě se k tomu vrátíme!", ušklíbl se Tae. „Hmmm...", usmíval jsem se. „Jen abys věděl...", řekl po chvíli klidně. „Já jsem taky hooodně náročný! Hlavně v posteli, Kookie!", hodil po mě pohledem a já jsem zrudl. 

„Vá... vážně?", vypadlo ze mě. Hned jsem začal litovat, že jsem si ho dobíral, když se ještě víc pobaveně ušklíbl. „Vážně!", potvrdil a já jsem zrudl ještě víc, jako přezrálé rajče. Pěkně jsem si naběhl! Tae už se k tomu dál nijak nevyjadřoval a já se raději zahleděl z okýnka. Z nějakého důvodu jsem se začal bát, že ho zklamu. Vždyť jsem ještě nikdy s nikým nespal! Dělal si ze mě miláček legraci, nebo to myslel vážně? Proč je teda se mnou? Sledoval jsem ulice, kterými jsme projížděli a snažil se uklidnit. Chtěl jsem pustit obavy z hlavy. Tae mě přece miluje, tak není čeho se bát, nebo snad je? Raději jsem na to nechtěl myslet. Vždyť jedeme na rande! 

Něco mi však přišlo divné. Netušil jsem ani trochu, kam máme namířeno a Seoul vůbec neznám... přesto jsem však měl pocit, že se motáme v kruhu. Nezdálo se, že by miláček nějak spěchal. „Tae?", zeptal jsem se nejistě. „Ty jsi zabloudil?" „Jak jsi nato přišel?", zasmál se. „Jistě že ne!", mrkl na mě. „Jen jsem zbytečně moc spěchal... neboj, za chvíli budeme tam!" Zkontroloval čas na mobilu a pokýval hlavou. „Za chvíli budou čtyři hodiny!", oznámil mi. „A to znamená?", nechápal jsem. „To znamená, že už je opravdu nejvyšší čas!", odpověděl. Už zase byl tajemný jako hrad v Karpatech, ale já jsem nad tím jen pokrčil rameny a nejistě se usmál. Opravdu mě docela rozhodil narážkou na svou náročnost... 

Tae zaparkoval a pak se na mě s úsměvem podíval. „Zůstaň tady, Kookie, za chvíli se vrátím!", řekl klidně. „Co... kam...?" Nestihl jsem dopovědět, protože on už vystoupil, zabouchl dveře a někam odběhl. Nechápal jsem, co se to děje. Proč mě tady nechal? Co mi zbývalo jiného, než počkat. Nechal mě však čekat skoro dvacet minut. Byl jsem už napjatý k prasknutí a skoro jsem brečel, když se vrátil zpět. „Miláčku?", vydechl zaraženě, když otevřel dveře na mé straně a uviděl můj výraz. „Co se stalo?" „Ty... ty jsi někam odešel a já...", soukal jsem ze sebe, ale miláček se sklonil a políbil mé rty. „Zlato, promiň!", řekl omluvně. „Já jen... podcenil jsem počasí a venku je docela kosa, víš?", vysvětloval, až na to, že já jsem nějak nechápal, o čem je řeč. 

„Tam kam jdeme, se dlouho čeká na lístek! Jen jsem nechtěl, abys venku zmrzal... Promiň, omlouvám se!", dodal pokorně a já jsem kývl. „Omluva při... přijata!", špitl jsem a jemu se zjevně ulevilo. „Pojď, přeběhneme to, ano?", pobídl mě. „Kam?", podivil jsem se, ale to už mě táhl ven z auta. Když ho pak zamkl, táhl mě dál za ruku směrem někam... k řece, zjistil jsem po chvíli běhu. Respektive k loděnici, jak jsem si uvědomil za okamžik, když se objevila před námi. 

„Všichni jsou už na lodi, tak honem, ať neodplují bez nás!", usmál se a já jsem překvapeně zamrkal. „Tady budeme mít rande?", vydechl jsem užasle a nadšeně zároveň. Nikdy jsem neplul na lodi! „Napadla mě romantická plavba po řece Han...", pousmál se už trochu nejistě Tae. „Myslíš, že..." Nevím, co chtěl říct, protože jsem radostně vypískl a tím mu zabránil větu dokončit. Vrhl jsem se kolem jeho krku a začal klást drobné pusínky na jeho sladké rty. „Super nápad, Tae!", radoval jsem se mezi polibkama. „To bude úžasné, určitě!" „Tak pojď!", zazubil se na mě vesele, když jsem se konečně vzdálil od jeho tváře. Jenže to už jsem pro změnu já propletl naše prsty a táhl ho směrem, kde se nastupuje do lodi. 

Nesmí přece odplout bez nás!