Zabij mě něžně

69. Kapitola

Tae-Hyung

Jin se vrátil po chvíli a já jsem se na něho netrpělivě podíval. „Žádné jméno mi neřekl!", oznámil mi a já jsem se zamračil. „Opravdu?" „Ale...", dodal vážně. „Řekl mi něco jiného!" „Tak sakra mluv, Jine! Co ti řekl?", vyjel jsem na něho docela ostře. „Řekl mi, že u nich sice probíhá hodně transplantací, ale že si na toho pacienta pamatuje..." „Hmmm... to ti toho teda řekl moc...", vydechl jsem naštvaně. „Tae!", okřikl mě Jin. „Kroť se a nech mě laskavě domluvit, ano?" „Promiň.", špitl jsem. Začínal jsem ztrácet nervy, ale i tak mě zajímalo, co se chystá říct dál. Věděl jsem, že kdybych to přehnal, už by se mnou nemluvil a nechal by mě vyvést ze své pracovny, klidně i s pomocí ochranky. 

„Tak mluv, prosím!", pobídl jsem ho s pokorou v hlase. „Dobře...", povzdechl si. „Tak ten pacient se u nich prý léčil dlouhou dobu...", pokračoval. „Konvenčně, znáš to... Chemoterapie, ozařování, transfuze krve, léky na krvetvorbu a tak... až do okamžiku, kdy potřeboval nutně kostní dřeň. Dostal ji prý za pět minut dvanáct, opravdu by déle nevydržel čekat a umřel by!" „Tohle všechno přece vím!", řekl jsem netrpělivě. „Ano, ale...", poškrabal se na zátylku. „Ten známý si na něho nepamatuje jen proto! Utkvěl mu v paměti nejvíc proto, co se stalo potom..." Na chvíli se odmlčel a hodil na mě ustaraný pohled. „Co se stalo potom?", vydechl jsem nervózně. Už mě hrozně štval tím, jak mě napínal. 

„Prý mu nedávno diagnostikovali nádor na mozku!", řekl konečně Jin a já jsem zalapal po dechu. „Takže je to opravdu Jung-Kook!", řekl jsem rozechvěle a Jin přikývl. „Myslím, že je to opravdu on!", potvrdil. Cítil jsem, jak se barva ztrácí z mé tváře. Ne, to nemůže být pravda! Jenže jsem nemohl doufat, že je to jen další náhoda. Stejná krevní skupina jako já... Jasně, po transplantaci mé kostní dřeně získal stejnou krevní skupinu. To mohla být náhoda, protože skupinu AB nemám jen já! Jenže... aby byl můj příjemce z Busanu, měl nádor na mozku a nebyl to Jung-Kook... to už by byla až neskutečně velká shoda náhod! 

I kdyby to nebyl on, nejspíš by mě ta zpráva o nádoru dost zasáhla, ale takhle... Jak mám sakra nazvat situaci, ve které jsem se octl? Nejspíš zlý sen! „Končím!", vyhrkl jsem rozrušeně. „Seru na to, Jine, já fakt končím s tím blbým patronátem!" Otočil jsem se s úmyslem opustit jeho pracovnu. Nejraději bych odjel někam pryč z města, pryč od toho všeho. „Sedni si!", poručil Seok-Jin naštvaně, a aniž by čekal na mé svolení, chytl mě za ramena a natlačil mě na židli. „Sakra, Jine!", ohradil jsem se, ale on se zamračil ještě víc, tak jsem raději zmlkl. „Tak a teď v klidu... ano?", pousmál se nervózně. „Nedělej ukvapené závěry, Tae... prosím!" „Ty víš, že jsem se do toho nehrnul ani před tím!", povzdechl jsem si. „A teď... když to vím... Já na to nemám, hyungu, já to nezvládnu!" „Nechceš mu vzít život, když jsi mu ho před tím zachránil?", pokýval hlavou chápavě. „Hmmm..." 

„Tae..." Jin si sedl vedle mě a podíval se mi do očí. „On umře tak nebo tak, tomu nezabráníš!" „Já vím, ale..." Snažil jsem se ovládat, ale šlo to ztěžka. „Nechci být u toho!", dodal jsem rozhodně. „Tak jinak...", povzdechl si. „Víš, co se říká, ne? Když někomu zachráníš život, ten dotyčný ti je zavázaný po zbytek života, že? Ale ta podstatná část je, že ty zase přejímáš zodpovědnost za něj... po zbytek jeho života!" „To jsou jen kecy!", zamračil jsem se. „Co se mi tím vlastně snažíš říct? Jako že já jsem zodpovědný za Jung-Kooka?" „Vlastně přesně to se ti snažím říct!", přikývl. „Tae, ať už Kookiemu život vezmeš a nebo ne, stejně ho brzy čeká smrt!" „Proč mi to sakra pořád opakuješ?", zeptal jsem se rozhozeně. Jin mě opravdu hrozně moc štval. Byl jsem frustrovaný a nedokázal jsem se vůbec uklidnit. 

Můj profesionální klid byl totiž v tuhle chvíli pohřbený hluboko v zemi.