Zabij mě něžně

20. Kapitola

Jung-Kook

Nejspíš jsem znovu usnul, protože když jsem otevřel oči, byla už v pokoji skoro tma. Zmateně jsem se rozhlédl. Spal jsem celý den? A kde je Moon? Ještě se nevrátil domů? Vyskočil jsem rychle z postele, ale to jsem neměl dělat. Nejen že se mi zatočila hlava, navíc jsem se zamotal do peřiny a tak jsem se během chviličky natáhl na zemi. V tom okamžiku se otevřely dveře a ke mně přispěchal Nam-Joon. „Jsi v pořádku? Co se zase stalo?", vyhrkl, zatímco mi pomáhal zvednout se z podlahy. „Nic se mi nestalo, jsem v pořádku...", vydechl jsem. 

Naštěstí jsem se opravdu nijak zvlášť neuhodil. „Jen se mi zatočila hlava." „Už zase sis nevzal ten lék?", staral se a já jsem zakroutil hlavou. „Ne, tím to není, jen tlak asi... Vyskočil jsem moc rychle..." „Tak fajn...", usmál se Moon s úlevou. Posadil mě zpět na postel. „Jedl jsi vůbec?", zeptal se. „Našel jsem na stole lívance... co jsi vlastně jedl?" „Snědl jsem tři lívance, když to musíš vědět...", pousmál jsem se. „Díky za starost „mami"!" „Vážně jsi je jedl?", podivil se,ignorujíc mé oslovení. „A co na ně říkáš? Nemyslím, že si mi moc povedly..." „Byly moc dobré!", nesouhlasil jsem. „No dobře... a potom? Co jsi jedl potom?" Jen jsem si povzdechl. „Nic, celý den jsem spal..." 

„Tak hlavně že jsi na mě počkal", usmál se. „Když jsem přišel domů, lekl jsem se, že už jsi pryč. Byla tady tma a ticho... Pak jsem tě uviděl v posteli s tím psem... takže jsi spal celý den? Vážně?" „Je to liška!", vyhrkl jsem rozzlobeně a na mé tváři se objevil ruměnec. Moon se jen zasmál. „Hmmm... tak to jsem fakt nepoznal! Hele, mimi... přinesl jsem čínu, takže šup ven z postele a pojď se najíst! Teda šup, ale pomalu... ať zase nespadneš!" „Hmmm..." Opatrně jsem vstal, ale hlava se mi už naštěstí nezatočila. „Díky, Moonie!", řekl jsem vděčně. „To je v pohodě!", usmál se. „Nemáš zač!" 

„Chtěl bych ti něco navrhnout", řekl Moon, když už jsme dojedli a on vyhodil kelímky od číny do koše. On měl rýži a já nudle. „Ale nenutím tě, je to vážně jen na tobě!" „Co mi chceš navrhnout?", zajímal jsem se. Netušil jsem, co může mít na mysli. „Nechceš u mě pár dnů zůstat?", zeptal se a já jsem na něho udiveně vykulil oči. „Ale..." „Než by ses tady v Seoulu trochu rozkoukal... nemusí to být dlouho!" „Ale já ti tady nechci překážet!", pochyboval jsem. „Kdybys mi tady překážel, tak bys tady ani nebyl!", ohradil se Moon. „Přemýšlel jsem o tom včera večer, když jsi šel spát i dnes v práci a přišlo mi to jako dobrý nápad. Jsem tady sám, napadlo mě, že bych se o svůj byt na nějakou dobu mohl podělit. Ale jak říkám, do ničeho tě nenutím! Je to jen na tobě!" 

Chvíli jsem na něho jen civěl a nevěděl co říct. Měl bych zůstat nebo raději odejít? Aby pak nebyl Moon zástupce mé mámy... Jenže, kam bych měl jít? Na hotel? Kdyby mě táta začal hledat, první by prohledal právě hotely. „Proč se o mě tak staráš?", zeptal jsem se ještě. „Je to opravdu jen kvůli tvé sestře?" „Je to z části kvůli Geong-Min, vážně mi ji  připomínáš...", řekl trochu nervózně. „ale není to jen proto. Mám o tebe prostě starost... Z nějakého důvodu tě začínám mít rád..." Začervenal jsem se rozpaky. „Tak to není!", vyhrkl a taky se začervenal. „Já nejsem na mimina!", ušklíbl se a předstíral, že se vůbec nečervená. „Nic takového v tom není, vážně!" 

„Já nejsem mimino!", zamračil jsem se a on laškovně rozcuchal mé vlasy. „Vždyť já vím, Kookienku, já vím!", mrkl na mě pobaveně. „Ale vážně... nejedu po tobě, jestli myslíš tohle. Vážně mám o tebe jen starost!" „Dobře... tak... opravdu bych mohl zůstat?", pousmál jsem se nejistě. „Jasně že mohl, vždyť jsem ti to právě navrhl!", zakroutil nade mnou hlavou. Chvíli jsem ještě váhal. „Tak... tak dobře...", přikývl jsem nakonec. „Ale budu spát na pohovce!" „Budeš spát na posteli!" „Ale..." „Kookie, jsem moc rád, že chceš zůstat, ale... můj byt má pravidla! Takže... budeš spát na posteli a už o tom nebudeme diskutovat!", řekl vážně. „Tak dobře...", kapituloval jsem nakonec. Moon vyskočil a sevřel mě ve svém objetí. „Super!", jásal a mával se mnou jako s hadrovou panenkou.

No, bude to ještě zajímavé...