Zabij mě něžně

32. Kapitola

Jung-Kook

Moon se rozhodl uvařit polévku. Jako správný profesionál si uvázal zástěru, kterou jsem na něm ještě neviděl a na pracovní desku si nachystal maso a zeleninu. Potom vzal do ruky nůž. „Sleduj mistra!", mrkl na mě a já jsem se usmál. „Do toho, mistře!", povzbudil jsem ho s úsměvem. Měl jsem už velký hlad! Jenže jak se může utnout mistr tesař, tak se může utnout i mistr kuchař... Už při krájení masa do vývaru se totiž pořezal a já byl nucen ho ošetřit. Opravdu pečlivě jsem mu prst obvázal obvazem a on se na mě maličko zamračil, když se podíval na můj výtvor. Namísto prstu totiž měl parádní balíček, už chyběla jen mašlička. „Nestačila by jen náplast?", povytáhl obočí a nespokojeně zakroutil hlavou. „Promiň...", pousmál jsem se maličko škodolibě. „Nemohl jsem si pomoct!" Moon si jen povzdechl a pak nad tím s úsměvem mávl rukou. 

Rozhodl jsem se, že Moona ke krájení raději už nepustím, přestože protestoval, že mám odpočívat. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než mě nechat krájet. Chtěl mi však pomáhat, takže opral zeleninu a já jsem ji nakrájel. Vhodil jsem ji potom do hrnce, kde už bublalo masíčko a on tam přidal nějaké koření. „Dáme tam taky cibulku!", usmál jsem se pro sebe. Doma jsem nikdy nevařil, ale teď mi to přišlo zábavné. Už jsem ani necítil takovou únavu. „Podáš mi prosím tě cibuli?", obrátil jsem se na modrovlasého. „Cibuli?", podivil se. Musel jsem se zasmát, protože se tvářil, jako kdyby ten výraz slyšel poprvé. „Jóóó, cibuli!", plácl se do čela s šibalským úsměvem. „Tu bych měl mít!" Hrabal potom ve skříňce a něco si bručel pro sebe. Něco jako „kde jen ta zatracená cibule může být?" Trpělivě jsem čekal až vyháže půl skříňky, když konečně našel, co hledal. „Tady je, našel jsem ji!", vykřikl radostně a pak mi s vítězným úsměvem podal česnek. 

„Dobře, česnek tam dáme taky...", pousmál jsem se. „Česnek?", zarazil se a pak se zeširoka usmál. „Jo, česnek tam dáme taky, hned ho najdu!" Jen jsem na něho nechápavě vykulil oči. „Tohle je česnek!", ukázal jsem mu věc, kterou mi podal. „Vážně?", usmál se trochu nejistě. „A já myslel, že je to cibule..." Nakonec nad tím mávl rukou jako nad věcí nepodstatnou a já jsem se rozhodl to nekomentovat. Dost mě to však pobavilo. Moon je vážně tele! Cibuli jsem si však raději našel sám a zrovna jsem mu poskládal zpět všechny věci, které při hledání vykramoval. Potom jsem cibulku nakrájel a přidal ji do hrnce k zelenině a masu. 

„Ale teď už padej!", pohrozil mi Moon, když jsem skončil. „Máš přece odpočívat, tak šup šup, běž si sednout!" „Jsi si jistý, že to zvládneš?", pochyboval jsem, ale přesto jsem si sedl ke kuchyňskému stolu. „Jasně že to zvládnu!", mrkl na mě a nahodil podivný úsměv. Mělo to asi být něco jako "že váháš?" 

Opřel jsem si tedy hlavu o stůl a už jen zpovzdálí jsem pak sledoval jeho další počínání. Všechno šlo docela hladce až do chvíle, kdy chtěl scedit vývar. Skoro polovinu vylil na šporák a samozřejmě se zase popálil. Sprostě pak nadával a já jsem se smál raději jen potichu. Zbývalo ještě spařit rýžové nudle, které taky vytáhl ze skříňky. Spařil je a potom se je chystal scedit. „Nemám to udělat raději já?", strachoval jsem se. „Ne!", pohrozil mi. „Ty seď!" Poslušně jsem tedy zůstal sedět. Moon vzal do ruky cedník, ale hrnec s nudlemi mu uklouzl a znovu půl nudlí vylil mimo. „Já se na to vážně vyseru!", nadával. Když pak překlopil zbylé nudle do mísy, mrskl s cedníkem do dřezu a samozřejmě rozbil další hrnek. „Do prdele! Už nikdy nebudu vařit, vážně!", nepřestával nadávat a já jsem se už nedokázal smát jen potichu. 

„Prosím tě, Moonie...", klidnil jsem ho. „Běž si sednout, ano? Já uklidím ten svinčík a nachystám nám to jídlo!" Hodil po mě zamračený pohled, ale pak se taky usmál. „Tak díky, Kookie!", řekl pokorně a omluvně se usmál. „Promiň mi to... když se to takhle jebe, přestávám se ovládat...", vysvětlil skoro až smutně. „To je dobré!", usmál jsem se. „Vážně dík!", povzdechl si a šel si raději sednout. Já jsem potom uklidil tu spoušť a nachystal na talíře polévku s hromadou nudlí a masíčka. Nahoru jsem dal bylinky na ozdobu. Odnesl jsem to potom i s hůlkama do obývací části, protože tam odešel Moon zpytovat svědomí. 

„Jsem hrozné poleno!", přiznal zahanbeně, když jsem pokládal jídlo na stůl. „Jsi poleno!", souhlasil jsem s úsměvem. „Ale je s tebou legrace!", mrkl jsem na něho, aby se nezlobil. „Jen nechápu... jak můžeš tetovat, když jsi takové nemehlo?" Nechtěl jsem se ho dotknout, ale vážně mě to zajímalo. „Já jsem nemehlo jen v kuchyni!", ohradil se. Zněl však spíš pobaveně než naštvaně. Ulevilo se mi, že se neurazil. „Tetování mi jde samo...", řekl vážně. „Je to koníček, užívám si to, ale vaření nesnáším! Říkal jsem ti, že skoro vůbec nevařím, ne? No a tohle je důvod proč..." „Kvůli mně jsi opravdu vařit nemusel!", povzdechl jsem si. Vážně jsem nechtěl, aby se do něčeho nutil. „Ale musel!", nesouhlasil a já jsem se na něho udiveně podíval. „Proč?" „Protože jsem chtěl vidět tvůj úsměv!", řekl upřímně a mě to opravdu zahřálo u srdce. „Tak děkuji!", špitl jsem dojatě. „To nic... v pohodě!", mávl rukou a znovu na mě vycenil zuby v zářivém úsměvu. Vypadal roztomile v zástěře a s těmi ďolíčky. 

Moon je vážně poděs, ale já jsem moc rád, že jsem ho poznal!