Zabij mě něžně

172. Kapitola

Jung-Kook

Seděl jsem vedle miláčka a čekal, až začne mluvit. Bylo vidět, že se mu do toho nechce a mě mimoděk napadlo, že to bude nejspíš kvůli jeho mámě. Nic mi o tom sice neřekl, ale já jsem nezapomněl na to, jak na věži potlačoval slzy, když jsem zmínil, že bych chtěl taky poděkovat jeho mámě, za to že ho porodila. Mají spolu opravdu nějaký problém? Nechtěl jsem, aby byl Tae-Hyungie smutný, ale potřeboval jsem už konečně vědět, koho miluju. Kdo vlastně je tento anděl, který zachránil můj život a který mi dává lásku a pečuje o mě? Ten podivný klid se už pomalu vytrácel, ale já jsem momentálně nechtěl myslet na všechno, co jsem mu před chvílí o sobě, ještě v klidu, řekl. Soustředil jsem se jen na něho a doufal jsem, že se něco dozvím. 

Vždyť ani netuším, kdy má narozeniny! Bodlo mě u srdce, když jsem si uvědomil, že je s ním už nejspíš neoslavím. Nevěřil jsem, že by je mohl mít někdy brzy... Ani ty mé nikdy neoslavíme! Znovu bych se rozbrečel, kdyby konečně nepromluvil. Zatajil jsem dech a snažil se uklidnit, aby mi neuniklo ani slovo z jeho sladkých úst. „Takže...", povzdechl si. „Narodil jsem se poblíž Daegu, kde mí rodiče provozovali farmu. Máma ji převzala po rodičích, když se už přestali cítit být dost silní na farmaření a přestěhovali se do města. Rodiče pěstují různé plodiny pro obchod, ale mají taky nějaká zvířata. Já jsem nikdy nechtěl být farmář! Spíš než zvířata a nějaké plodiny mě zajímalo lidské tělo! Ale ne jako sexuální objekt!", dodal rychle s úsměvem, když jsem se maličko ušklíbl. Lidské tělo! 

 „Už od malička jsem chtěl pomáhat lidem a ulevovat jim od bolesti, víš? Na základní školu i na střední jsem chodil do Daegu... Na vyšší střední jsem pak poznal Dong-Hana... Už jsem měl maturovat, když nastoupil do prváku. No a tehdy jsem poprvé zkoumal lidskou anatomii z jiného než vědeckého účelu. Poprvé jsem se zamiloval, ale skončilo to, když jsem odešel na vysokou. Ale to už víš... Měl jsem asi začít svýma narozeninama, že?", poškrabal se na zátylku mírně rozpačitě. „Nejsem dobrý vypravěč... Takže, narozeniny mám třicátého prosince a budu mít dvacet dva let. Mám mladšího bratra, jmenuje se Jeong-Gyu a mladší sestru Eon-Jin. Bratr chodí na gymnázium a sestra je ještě na základce. 

K mým zájmům... taky mám rád tanec a zpěv. Když jsem byl na zdravce, chodil jsem do hodin zpěvu a taky jsem se učil hrát na Saxofon. Miluju zvířata, obzvlášť psy. Máme doma špica a ten se jmenuje Soon-Shim, ale tady psa mít bohužel nemůžu. Nebyl by čas a taky by to vadilo Kyungovi, v jehož bytě bydlím ještě s jedním kamarádem Se-Hunem. Rodiče mě vždycky ve všem podporovali, takže jim nevadilo, že chci být lékař. Naopak, vždycky na mě byli hrdí a já jsem se moc snažil, abych je nezklamal! Gyu chce jít studovat na vysokou zemědělskou, aby prý mohl jednou naši farmu dotáhnout k dokonalosti. Jsem rád, že to nemusím dělat já! Rodiče věnovali hodně času farmě, ale i tak jsem měl krásné dětství! Jenže... pak máma onemocněla a...", zarazil se. 

„pár měsíců po tom, co jsem nastoupil na vysokou..." Po tváři mu stekla slza a já jsem stiskl jeho dlaň v předtuše něčeho smutného. „...umřela...", vydechl s bolestí v hlase. „To... tobě umřela máma?", vysoukal jsem ze sebe šokovaně. Tohle by mě ani ve snu nenapadlo! „Promiň, to jsem netušil!", omlouval jsem se a do mých očí vyhrkly slzy lítosti. Neměl jsem se ptát! Teď je miláček smutný a to jsem rozhodně nechtěl! Jenže jak jsem to mohl vědět, když se nikdy nezmínil o tom, že už nemá mámu? Nevím, co bych si počal, kdyby má maminka umřela?! Můj klid byl totálně pryč! Bolelo mě to i za něho, když jsem viděl stékat slzy po jeho krásné tváři. „Umřela... ano...", přikývl. „Snažím se s tím vyrovnat, ale moc to nejde. Můžu to jen vytěsnit ze své mysli, pohřbít to hluboko v sobě, abych mohl fungovat...", řekl potichu. 

„Co... co jí bylo?", zeptal jsem se chvějícím se hlasem. Další člověk, který ztratil svého blízkého. Nam-Joonovi umřela sestra a Tae-Hyungiemu máma?! Proč? Proč se jim to muselo stát? A miláček teď přijde i o mě... Nevěděl jsem, jak mám to zjištění rozdýchat. Už před tím jsem se o miláčka bál, ale teď... teď jsem skoro umíral strachy, jak to Tae zvládne. Věří vůbec tomu, co mi říkal? Opravdu věří, že se po smrti znovu setkáme? „Měla Parkinsona.", odpověděl potichu a tím přerušil tok mých smutných myšlenek. Nechtěl jsem se vyptávat co to je, přestože jsem neměl ponětí. Nejspíš něco vážného, když umřela. Brečel jsem jako malý. Bylo mi to tak moc líto!

„Neplakej, miláčku!", vyhrkl Tae. „Už prosím tě znovu neplakej, ano?" Rychle si utřel slzy a přitáhl si mě do své náruče. Schoval jsem tvář do jeho hrudníku, ale nepřestával jsem jeho tričko smáčet slzama. Nešlo to přestat, protože má lítost byla až moc velká! „Už je to dobré, zlatíčko!", konejšil mě. „Já se přece s mámou znovu setkám... věřím tomu, tak... tak jako se znovu setkám s..." „Se mnou?" 

„Přesně tak, miláčku! S tebou! Jednou se sejdou všichni, kteří se museli odloučit, opravdu tomu věřím! Život bez milovaných lidí je těžký a bolestný, to ano, ale... ale víc než potlačování myšlenek ohledně její smrti mi pomáhá naděje, že je jí líp a že zase budeme spolu! Nechci teď myslet na to, že přijdu i o tebe! Ale chci, abys věděl, že opravdu doufám... že mám velkou naději na opětovné shledání! Tak už neplakej, ano? Jsme pořád ještě spolu, milujeme se a na ničem jiném teď nezáleží! Netrap se, že někomu ubližuješ, nemůžeš za to, jasné? Netrap se úmrtím mé mámy! Nechci, abys byl smutný, chci jen, abys byl šťastný! Já jsem s tebou šťastný, Jung-Kookie! Jsem rád, že jsem tě poznal a že tě můžu milovat! Že se s tebou můžu milovat... že s tebou smím trávit čas! Budeme už myslet jen na nás dva, ano?" 

Oněměle jsem se podíval do jeho očí. To řekl tak krásně! Srdce mi prudce bušilo a do očí se draly nové slzy, tentokrát však dojetí. „Miluju tě, Tae-Hyungie!", vydechl jsem, než jsem spojil naše rty v láskyplném polibku. „Miluju tě strašně moc!" Ještě chvíli jsem brečel, ale pak jsem se začal pomalu uklidňovat, když mě nepřestával líbat a taky hladit po zádech, zatím co já jsem měl obmotané ruce kolem jeho krku. Zakazoval jsem si myslet na smutné věci. 

Chtěl jsem už myslet jen na nás dva!