Zabij mě něžně

48. Kapitola

Tae-Hyung

Dnes byl dost náročný den a já byl utahaný jako kotě, přestože jsme mohli odejít z nemocnice dřív. Dělat poskoka doktorům totiž není žádná sranda! Mám pocit, že na sestry si tolik nedovolí jako na nás, na studenty. Vždycky jsem chtěl pomáhat lidem a proto studuji na medině, ale nesnáším praxi! 

Spolu se Se-Hunem jsme před nemocnicí čekali na Kyunga, který měl zrovna volno. Jak já mu závidím! Někdy mám pocit, že si do nemocnice chodí jako do holubníku. Jenže on si to může dovolit! Jako jediný syn z hodně bohaté rodiny, která vlastní celý řetězec luxusních hotelů, přivydělávající si příležitostně jako model, je prostě za vodou. Nikdy nebyl jako lékař kdovíjak ctižádostivý a proto je možná primářem Seok-Jin a ne on. Někdy si říkám, proč se vlastně stal doktorem?! Nemám z něho pocit, že by chtěl kdoví jak pomáhat lidem, spíš si myslím, že má až zvrácenou radost ze smrti druhých.

 Se-Hun je jiný případ. Jejich rodina si nevede špatně, ale nejsou tak bohatí jako rodina Song. Oba rodiče jsou lékaři a proto se Se-Hun i jeho starší bratr vydali ve stejných šlépějích. Myslím, že z něho jednou bude dobrý lékař, až na to, že je tak trochu cvok. Moje rodina vlastní velkou farmu v Daegu odkud pocházím, ale já jsem nikdy nechtěl pěstovat nějaké blbé rostliny ani chovat dobytek. Nechal jsem tu čest svému mladšímu bratrovi a sestřičce a odjel studovat do Seoulu, v čemž mě naštěstí můj otec nadšeně podporuje. Máma bohužel umřela, brzy po tom, co jsem nastoupil do školy. Ještě pořád se s tím snažím srovnat... Na vysoké jsem poznal Se-Huna, který bydlel spolu s Kyungem v jeho bytě a nakonec jsem se stal i já jejich spolubydlícím. Jsme dost nesourodá trojka, ale dá se říct, že jsme kamarádi. 

Kyung pro nás přijel ve svém nablýskaném autě a já i Se-Hun jsme nadšeně nasedli. Byl to fakt luxusní Mercedes a hrozně pohodlný! Kyung by nás sice zabil, kdybychom udělali jedinou čmouhu na čalounění sedadel, ale i tak jsem se v něm cítil dobře. Konečně pryč z toho blázince... Měli jsme v plánu zajet do nákupního centra a pak se vyvalit se spoustou dobrot před televizí. Plán jsme splnili do puntíku. Bylo kolem čtvrté, když jsme přijeli do Gangnamu, kde máme „náš skromný" byt. 

Skopl jsem boty a pečlivě je srovnal do botníku. Bundu jsem pověsil na věšák, protože Kyung vždycky dělá kravál, když se Se-Hunem roztahujeme krámy a neuklízíme po sobě. Chtěl jsem mít klid a ne se dohadovat se svým hyungem. Vlastně jsem se díky němu naučil nejen uklízet, ale také udržovat pořádek. Ten zmetek je totiž až nezdravý puntičkář a všechno musí být naprosto dokonale čisté a srovnané... Zvykl jsem si a jeho úžasný byt opravdu stál za tu námahu! S úlevou jsem se doplazil do obýváku.

Kyungův byt sice není tak velký jako Seok-Jinův dům, ale jinak je opravdu dokonalý! Každý máme svůj pokoj, ale stejně nejvíc času trávíme právě v obýváku. Radostně jsem sebou praštil na sedačku a po chvíli tam sebou praštil i Se-Hun, který byl stejně utahaný jako já. „Takže... co si pustíme?", zeptal se Kyung, který se také posadil na sedačku. Na stůl rozložil všechny dobroty, které jsme nakoupili. „Mně je to jedno!", mávl rukou Se-Hun. „Já asi budu spát..." Vypadalo to, že opravdu za chvíli usne, když si tak hověl na nadýchaném polštářku. Bylo to docela roztomilé.

 „Klidně spinkej, Hunnie!", pousmál jsem se a on se jen spokojeně zavrtěl. „Mně je to taky jedno!", mrkl jsem na Kyunga. Nabral jsem si hrst brambůrek a uvelebil jsem se pohodlněji. Takový klid a pohoda... Kyung zatím vybral nějaký film a také se uvelebil v polštářích. Já jsem si však na něco vzpomněl. „Hele, kluci...", řekl jsem, ignorujíc Kyungův dotčený výraz. Potrpí si totiž na to, že je starší než my a chce jen oslovení „hyung". „Já jsem měl včera až do večera frmol a tak jsem na to zapomněl, ale...", pokračoval jsem. „neříkal vám včera Jin nic?" „A co by měl říkat?", nechápal již zmíněný hyung. „No...", řekl jsem trochu nejistě. „Měl jsem takový pocit, že ho včera hledal nějaký fízl..." 

„Už zase jsi paranoidní?", zabručel Se-Hun a já jsem po něm hodil polštář. „Nejsem paranoidní!", zamračil jsem se. „Ne, Jin nic neříkal!", pousmál se Kyung. „Jak jsi přišel na to, že ho hledal nějaký fízl?" „Dopoledne se na něho totiž ptal takový divný borec... Nevím, prostě mi přišel divný! Měl modré vlasy a takový nepříjemný tón..." „Jak jsi proboha přišel na to, že je to fízl?", nechápal Kyung. „Vlastně ani nevím...", povzdechl jsem si. „Takže nic neříkal?" „Už jsem ti řekl, že ne!", protočil oči. „Už je to všechno? Můžu pustit konečně ten film?" 

„Jo... tak sorry... hyungu!", řekl jsem tónem spratka a tentokrát skončil polštář na mé hlavě. „Nebuď drzý, Tae!", ušklíbl se. „Dáš si pivo?", dodal však s úsměvem. „Jasně!", usmál jsem se taky. Se-Hun už nejspíš spal. Kyung pustil film a já jsem se ještě pohodlněji uvelebil na naší obří sedačce. Přesto jsem se však nemohl zbavit divného pocitu, když jsem si vzpomněl na modrovlasého kluka ze včerejšího dopoledne. Ale tak... když Seok-Jin nic neříkal, tak snad o nic nešlo... „Nezvoní telefon?", zbystřil jsem najednou. Se-Hun mlčel, takže asi opravdu spal. „Můj to není!", ukázal Kyung svůj Iphone, který vytáhl z kapsy. „Můj taky ne!", hlesl Se-Hun, který tedy zjevně nespal. „To je můj!", uvědomil jsem si. „Nechal jsem ho v kapse od bundy!" Pořád jsem však seděl, nechtělo se mi hýbat.

„Ty to nezvedneš?", ozval se otráveně Se-Hun, aniž by otevřel oči. „Tady se nedá spát!" „No jo no...", zabručel jsem otráveně, když jsem neochotně zvedal svůj zadek. „Proč teda nezalezeš do své postele, Hunnie?" Na to mi ukázal prostředník a já jsem jen protočil oči. Který blb to zase otravuje? Naštvaně jsem vytáhl pořád zvonící mobil z kapsy, ale chvíli jsem pak váhal, když jsem viděl, že mi volá Jin. Co může chtít? Nakonec jsem hovor přijal. „Co chceš, Jine?", zeptal jsem se pořád stejně otráveně namísto pozdravu. Můžu si to dovolit, Seok-Jin je totiž můj bratranec.

 „Zvedni svůj líný zadek, Tae!", řekl přísně Jin. „Vezmi své spolubydlící a do hodiny ať jste u mě!" „Ale no tak...", protestoval jsem. „Neodmlouvej, Tae!", řekl varovným tónem. „Víš, že to nesnáším!" „Hmmm...", povzdechl jsem si. „O co jde?" „O patronát!", řekl jednoduše a já jsem si znovu povzdechl. „Hned jsme tam!" Úplně živě jsem viděl jeho spokojený úsměv. „Fajn!" Položil. „Kdo to byl?", zeptal se Kyung, když jsem se vrátil zpátky do obýváku. 

„To byl Jin...", odpověděl jsem. „Máme jít hned k němu!" „Nikam nejdu!", zabručel Se-Hun. „Patronát?", zajímal se Kyung nadšeně a já jsem si znovu povzdechl. „Jo!" „Vážně?", podíval se na mě zamračeně Se-Hun, aniž by zvedl hlavu. „Zrovna teď?"

„Jo!", zopakoval jsem. Taky jsem nebyl nadšený. Sbohem klidné odpoledne! 

Jenže nám nezbývalo nic jiného, než Jina poslechnout a jet k němu domů.