Zabij mě něžně

83. Kapitola

Jung-Kook

Ještě jsem si dal mobil do nabíječky, ale pak už mě Tae nemilosrdně odtáhl za ruku do kuchyně a posadil za stůl. Musel jsem sníst svou snídani, zatím co on popíjel své kafe a něco studoval v mobilu. Snažil jsem se rozveselit myšlenkou na náš výlet, ale o ten důležitý rozhovor jsem moc nestál. Přišlo mi, jako by to mělo být něco definitivního a hlavně smutného. „Tae?!", řekl jsem potichu a on zvedl oči od displeje. „Copak, Kookie?" „Já... já jsem se chtěl jen zeptat jestli... jestli...", zakoktal jsem se a Tae odložil mobil na stůl. 

„No tak...", pousmál se. „přestaň koktat a řekni co máš na srdci." „No víš...", povzdechl jsem si. „Mohli bychom všechny ty věci probrat až jindy? Myslím..." „Vím co myslíš!", řekl klidně. „Ale... kdy jindy? Proč vlastně, bojíš se toho?", podíval se mi do očí a já jsem přikývl. „Bojím!", přiznal jsem nervózně. „A taky... chtěl bych si dnešní den užít, víš?" „Dnešní den?", podivil se. „V čem je dnešní den tak speciální?" „Jdeme spolu poprvé do města!", vydechl jsem a on se usmál, zatím co já jsem už zase zrudl. „Když myslíš...", řekl pobaveně. „Tak fajn", přikývl. „Můžeme to probrat jindy a dnešní den si jen užijeme!" 

„Vážně?", vyhrkl jsem radostně a on nade mnou jen s úsměvem pokroutil hlavou. „Vážně!", přikývl. „Víš kam bys chtěl jít a nebo mám něco vybrat já?", zajímal se a v očích mu to jiskřilo. Nemohl jsem se vynadívat na jeho krásnou tvář, která jakoby zářila. „No... klidně mě někam vezmi ty, ale...", zasnil jsem se. „vždycky jsem se chtěl podívat do Lotte World!" „Ty jsi tam ještě nikdy nebyl?", zarazil se a já jsem smutně zavrtěl hlavou. „Aha... leukemie... chápu...", povzdechl si. „Tak fajn!", zazubil se vzápětí. „Pojedeme do Lotte World!" „Vážně?", vypískl jsem nadšeně a můj idol se pobaveně zasmál. 

„Vážně, Kookie, vážně! Proč pořád na všechno potřebuješ potvrzení?" Znovu nade mnou pokroutil hlavou, ale já jsem vyskočil od stolu a za maličký okamžik jsem už obmotával ruce kolem jeho krku a tiskl se na něho zezadu i přes opěrátko židle, na které seděl. Jen udiveně vydechl, ale pak mě zlehka pohladil po hřbetu ruky. „Klid, Kookie!", usměrňoval mě. „Neměl bys zatím dělat moc prudké pohyby a taky by ses neměl až tak moc rozrušovat, přestože je ti už mnohem líp!" Mé ruce však kupodivu nesundal. Stáhl jsem je já, když jsem si uvědomil, co dělám. 

„Kdy vyrazíme?", zeptal jsem se rozechvěle, abych zaplašil trapnost té chvíle. Alespoň já jsem ji jako trapnou vnímal, protože jsem už zase překročil pomyslné hranice. „Dopiju si kafe...", řekl klidně Tae. „a ty si dojíš tu snídani, Kookie!", otočil se na mě a zatvářil se přísně. „No a potom můžeme vyrazit!", zazubil se a mé srdce se rozbušilo radostí. Nejenže Tae můj přečin nijak nekomentoval, ale ještě k tomu už vyrazíme do Lotte World! Zbytek jídla  ve mně zmizel rychlostí blesku a můj poklad se jen spokojeně usmíval. Okouzleně jsem pak na něho civěl. 

Je možné nemilovat někoho tak úžasného, jako je Tae-Hyungie?