Jeon Jung-Kook překonal vážnou nemoc. Má milující rodinu, finančně je zabezpečený... Jaký bude jeho život dál? Splní si konečně své sny? Pozná lásku? Co si asi pro něho osud nachystal?
TaeKook ff
18+
Za cover děkuji @Blackee118! ❤❤❤
Mé tělo se pomalu ale jistě přestávalo chvět. Myšlenka na mou smrt se momentálně nezdála být až tak bolestná. „Měl bych se jít osprchovat...", řekl jsem potichu s posledním slabým vzlykem. „Do... dobře...", vydechl Tae rozechvěle. Bylo na něm vidět, jak moc je rozrušený. To jsem nechtěl! „Miláčku?!", ozval jsem se znovu, když mě nepřestával objímat. „Už je mi líp, vážně!"
Zkoumavě se na mě zadíval, jako by se chtěl ujistit, že nekecám a pak se maličko pousmál. „To jsem rád, Jung-Kookie... to jsem rád!", oddechl si. „Ani nevíš, jak jsi mě vyděsil!" „Promiň!", špitl jsem lítostivě a mé srdce se znovu sevřelo pocitem viny. „Hlavně se prosím neomlouvej!", vyhrkl Tae, když si všiml, že jsem znovu posmutněl. „Já budu taky v pohodě... za chvíli...", ujistil mě. „Běž se osprchovat a pak přijď do kuchyně, ano? Nachystal jsem přece tu snídani. Nebo už nemáš hlad?" Jen jsem pokrčil rameny. „Spíš nemám chuť...", povzdechl jsem si.
„Tak sněz alespoň kousek, prosím!", naléhal Tae. „Potřebuješ sílu, miláčku, víš? Nebo ti musím zase připomínat to, co jsem ti řekl už na začátku?" „Tak dobře...", svolil jsem nakonec odevzdaně. „Kousek sním!" Rychle jsem se pak osprchoval a hodil na sebe čisté tričko a spodky. Nakonec jsem snědl jeden toust se šunkou a rajčátky a Tae-Hyungieho to moc potěšilo. Byl jsem však totálně vyřízený, takže jsem se vrátil do postele a spal až dlouho do odpoledne, kdy mě znovu probudila bolest hlavy. Nějak brzy?! Polekalo mě zjištění, že léky už nepůsobí celý den, tak jako dřív, zvlášť když se se mnou opět točil celý svět.
Nějakým zázrakem jsem se dostal do koupelny a vzal si léky sám, bez miláčkova vědomí. Nechtěl jsem ho ještě víc rozhodit. Řekl jsem, že je mi jen horko a že se potřebuji osvěžit studenou vodou, což jsem hned udělal, protože i to byla pravda. „Už jsi vyspinkaný?", zjišťoval Tae, který posedával v obýváku na pohovce, když jsem vyšel ven. „Uvařil jsem čaj. Jestli už nebudeš spát, tak si vezmi hrnek a pojď za mnou. Potřebuji s tebou mluvit!", pokračoval, po mém nejistém přikývnutí.
Hlava mě pořád dost bolela, ale voda mi udělala maličko líp a protože jsem nechtěl aby o mém problému věděl, raději jsem ho poslechl. I s hrnkem úžasného zeleného čaje, který osladil medem, jak jsem vzápětí po ochutnání zjistil, jsem se přesunul za miláčkem na pohovku. „O čem chceš mluvit?", vydechl jsem nervózně. Tae si mě hned přitáhl k sobě a stiskl mou dlaň. „O těch zprávách v televizi a mém plánu!", vysvětlil nervózně. „Copak už jsi na to zapomněl?" „Ne... nezapomněl!", vzlykl jsem, aniž bych měl v plánu brečet. Vlastně jsem na to zapomněl, jako kdyby se to ani nestalo! Jenže stalo! Hledají mě!
Mé srdce začalo poplašeně tlouct. „Ja... jaký plán myslíš?", zeptal jsem se úzkostně. „Takže jsi vůbec neposlouchal?", podivil se, ale v jeho hlase zněla podivná úleva. „Ani ne...", přiznal jsem kajícně a on mě něžně políbil na rty. „To nevadí!", povzdechl si. „Tak poslouchej!" Položil jsem hlavu na jeho rameno, zavřel oči a čekal, až začnou prášky působit. Snažil jsem se uklidnit. Poslouchal jsem pozorně, když mi vysvětloval, že pojedeme do Ansanu a že tam na poště pošlu peníze zpět. Ok, to by snad šlo. Když však zmínil, že musím zavolat rodině, zvedl jsem poplašeně hlavu a zadíval se do jeho očí.
„Za... zavolat?", vykoktal jsem. „Já... já to nezvládnu!" „Neboj!", chlácholil mě. „Mám pro tuhle chvíli nachystané Dormicum, budeš v klidu, věř mi!" „Do... co?", vykulil jsem na něho oči nechápavě. „Sedativa, miláčku!", pousmál se. „Už jsem ti je jednou dal, i když si to možná nepamatuješ. Spinkal jsi potom jako miminko!" Vzpomněl jsem si, že jsem prospal skoro celý den, po miláčkově zákroku. Bylo to hned ten první den, co ke mně přišel. „Jak... jak můžu telefonovat, když budu spát?", nešlo mi na rozum. „Vpíchnu ti mnohem menší množství!", ujistil mě pobaveně, ale rozhodně mě tím neuklidnil. „Budeš jen uvolněný a v pohodě, slibuji!" Vpíchne? Nesnáším jehly!
A navíc budu muset mluvit s někým z rodiny... s mámou, s tátou a nebo snad s Jung-Hyunem? Ta představa mě děsila, ale zároveň jsem hrozně toužil slyšet jejich hlas. Opravdu to zvládnu s těmi sedativy? Tím jsem si vůbec nebyl jistý. „Pojedeme hned brzy ráno, ještě před svítáním!", pokračoval Tae. „Chtěl bych ti ještě před tím něco ukázat, víš? Z pošty totiž musíme co nejrychleji zmizet, kdyby náhodou někoho napadlo volat policii. Oni tě totiž musí poznat, chápeš? Všichni musí vidět, že jsi v pořádku, ale pak to bude chtít pořádné fofry!"
„Hmmmm...", povzdechl jsem si. Doufal jsem, že se mi zrovna nebude točit hlava, to by byl pořádný malér! „Kde máš vlastně ty peníze?", zajímal se. „V batohu... ve skříni!", odpověděl jsem a on na mě vykulil oči. „Ty máš všechny ty peníze celou tu dobu tady? Ve skříni? Co kdyby tě chtěl někdo vykrást?" Jen jsem pokrčil rameny. Naštěstí nechtěl! „Dones je!", pokynul mi. Znovu si povzdechl a nepřestával nade mnou kroutit hlavou. Poslechl jsem ho a chvíli na to už na stole ležela igelitka, ze které jsem následně vytáhl velkou papírovou obálku, naplněnou papírovými bankovkami. Všechno jsem vysypal na stůl.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Páni!", vydechl Tae. „To teda fakt není málo peněz!" Zlehka přejel dlaní po hromádce, jako by se chtěl ujistit, že tam ty peníze opravdu jsou. „Ty jsi vážně trdlo, Jung-Kookie!", podíval se na mě vážně. „Já vím...", povzdechl jsem si rozpačitě. „Ale já tě i tak miluju!", vydechl Tae a natáhl ruku. Když jsem ji chytl do své dlaně, přitáhl si mě na svůj klín a něžně políbil mé rty. „Nejmilovanější a nejúžasnější trdlo na světě!", zašeptal do mých rtů, než polibek prohloubil. Srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem s láskou opětoval jeho polibky a laskání. Miluju, jak Tae-Hyungie líbá! Miluju jeho rty a jazýček! Miluju každý milimetr mého anděla, prostě všechno na něm!
