Zabij mě něžně

11. Kapitola

Jung-Kook

Tatér na mě chvíli zaraženě civěl a já jsem sklopil pohled. „Co to říkáš?", zeptal se udiveně, ale pak se zasmál. „Ale jdi ty!", řekl vesele. „Na takové řeči jsi snad ještě dost mladý, nemyslíš?" Znovu jsem zvedl oči a uviděl ty ďolíčky. Já jsem se však neusmál. Nešlo to. „To myslíš vážně?" Znovu se zarazil, když jsem přikývl a do mých očí vyhrkly nové slzy.

 „Chceš mi o tom něco říct?", zeptal se už vážně. „Ani ne...", povzdechl jsem si. Už mi to nepřišlo jako dobrý nápad. Neměl bych svými starostmi zatěžovat cizí lidi. „Zapomeň na to...", řekl jsem co nejklidněji a utřel jsem si ty protivné slzy. „Klidně o tom můžeš mluvit!", pousmál se konejšivě. „Už nějaký ten pátek tetuju, ale nikdy mi tady nikdo neřekl něco takového! Zajímá mě to, vážně! Můžeš se mi svěřit..." „Já nevím...", povzdechl jsem si. „Nechci tě okrádat o čas!" 

„Hele... víš co?", řekl rozhodně. „Mě o čas neokrádáš! Nemám žádného objednaného zákazníka a klidně už můžu zavřít, to není problém!" Hned šel ke dveřím, otočil cedulku „otevřeno" na stranu „zavřeno", zamkl a zatáhl závěs na dveřích. „Tak a teď můžeš mluvit!" Znovu se pousmál. „Taky by sis mohl vypít ten čaj, už nepálí a třeba si konečně vybrat nějakou tu kérku..." Poslušně jsem si vzal hrnek do dlaní a upil čaje. Opravdu už nebyl horký a tak jsem se pořádně napil. Byl to nějaký zelený čaj a chutnal stejně lahodně jak voněl. S tím tetováním jsem si už vážně nebyl tak jistý. To už stál znovu u mě a na tváři měl ty své ďolíčky. Opravdu roztomilé! 

„Mimochodem, já jsem Nam-Joon, ale kamarádi mi říkají Joon a nebo taky Moon... a ty jsi?", řekl modrovlasý a přátelsky mi podával ruku. „Já... já jsem Jung-Kook!", vydechl jsem trochu zaskočeně. Odložil jsem hrnek, rychle jsem vstal a trochu nemotorně jsem se poklonil. Nam-Joon se jen zasmál. „A jak ti říkají kamarádi?", zajímal se. „No... kamarádi i rodina mi říkají Kookie...", povzdechl jsem si a srdcem mi projela bolest při vzpomínce na mé blízké. „Hmmm... Kookie... Můžu ti taky tak říkat?" „Mů... můžeš...", přikývl jsem. „Tak si sedni a mluv, Kookie! Proč myslíš na smrt?", pobídl mě. 

Posadil jsem se zpět na křeslo a chvíli jsem přemýšlel jak a hlavně co všechno mu mám říct. Je to dobrý nápad? Možná ho nebudu zdržovat, ale i tak... je to cizí člověk! Na druhou stranu jsem nebyl nikomu z blízkých, ani vlastní mámě schopný říct co se děje... Možná bych se mohl svěřit právě cizímu člověku, který hned nepoběží za mou rodinou. On mě nezná, nezačne plakat a přemlouvat mě abych okamžitě podstoupil léčbu. Představil jsem si Jimina jak se tváří, když mu říkám o své nemoci. Šílel by! Zvlášť kdybych mu řekl mou prognózu. Mámu by trefil šlak! Rodina i kamarádi by byli zoufalí! Všichni by se chytali naděje jako tonoucí stébla, nutili by mě do léčby... Na jednu stranu bych byl obklopený svou rodinou a kamarády, na stranu druhou bych už kromě léčby a nemocnice nic neprožil, nic nového bych nepoznal... Pořád mám naději, že tady, bez dohledu mé starostlivé a příliš bojácné mámy, prožiju něco nového a úžasného...

 Nam-Joon trpělivě čekal, co řeknu a já jsem se na něj znovu podíval. Naše pohledy se střetly a já jsem v jeho očích viděl opravdový zájem, ne jen pouhou zvědavost. Už se neusmíval, ale pořád se tvářil přívětivě. „Já... myslím na smrt, protože... protože..." Netušil jsem, že to bude tak těžké říct nahlas. „Ano?", pousmál se a zlehka mě pohladil po rameni, zřejmě aby mi dodal odvahu. „Mám nádor na mozku!", vydechl jsem. Tak a je to venku. Řekl jsem to, ale neulevilo se mi. 

Měl jsem pocit, jako by se to až teď stalo opravdu skutečným, když jsem to řekl nahlas.