Zabij mě něžně

171. Kapitola

Tae-Hyung

Kookie se už úplně uvolnil a já jsem se taky snažil uklidnit. Doufal jsem, že jsem to s dávkou Dormica nepřehnal a že mi miláček neusne. Z jeho sdělení jsem pochopil, že snad rodina odvolá to pátrání, ale ze zbytku jsem už moc moudrý nebyl. Co všechno mu řekli, že ho to tak moc rozrušilo? A jak to myslel, když prohlásil, že o mě málem přišel? Taky bych se rád dozvěděl něco víc o jeho útěku z domova. Bylo to pro něho zřejmě dost bolestivé téma, ale jako jeho přítel bych to měl vědět. Kdy jindy bych se mohl dozvědět něco víc o mém králíčkovi, než zrovna když je ve stavu, ve kterém ho mluvení o tom nebude až tak trápit?! 

„Jung-Kookie", řekl jsem potichu do jeho ouška. „Řekneš mi přesně, co se stalo na poště, ano?" „Hmmm...", vydechl omámeně. „Tak povídej!", pobídl jsem ho. Znovu jsem pohladil miláčkovy vlasy a pak má ruka sklouzla na jeho záda. „Začni tím rozhovorem, ano? S kým jsi mluvil?" „S mámou...", odpověděl. Víc se ke mně přitiskl a nosík zabořil do mého hrudníku, ale jinak zněl klidně. 

„Zvedla mi to nejdřív máma.", pokračoval. „Křičela na mě a potom plakala. Myslela si, že mě někdo unesl, ale já jsem jí vysvětloval, že nikde nejsem proti své vůli a že se nechci vrátit domů, i když mě přesvědčovala, ať se vrátím. Prosil jsem ji, ať odvolají to pátrání, jenže pak se do toho vložil bratr a řekl, že rozhodně pátrání nezruší, protože nevěří tomu, že jsem tady dobrovolně. Prý by jeho bratr maminku tak netrápil, že to nemůžu dělat z vlastní vůle, ale já jsem odsekl, že dělám. Nepřestával jsem opakovat, že se domů nevrátím, že nemají právo to dělat a naštval jsem ho. Taky tátu, který mi řekl, že jsem mámě zlomil srdce a že sice zruší pátrání, ale že mě nepřestane hledat už kvůli ní. Byl jsem na něho drzý, jako nikdy v životě! Bratr potom prohlásil, že jsem zasraný sobec a kretén a že mám zůstat tam, kde jsem. Moc to bolelo, Tae... jako by se mě tím zřekl... Vážně, už mě nechce vidět! Jenže já se opravdu nemůžu vrátit do Busanu! Nechci, aby mě viděli trpět a nechci, aby mě odloučili od tebe! Jenže se bojím, že mi neodpustí mou zradu, že to nikdy nepochopí." 

„ Kookie...", povzdechl jsem si. „Rodině můžeš napsat dopis, kde jim to všechno vysvětlíš. Jsem si jistý, že tě pochopí a odpustí ti!" Snažil jsem se znít klidně, abych ho nerozrušil, kdyby náhodou sedativa přestávala působit, ale jeho slova mi lámala srdce. Chudáček se musí opravdu trápit kvůli své rodině a kvůli své nemoci. Nevěděl jsem však, jak bych ho mohl utěšit. Bylo mi jasné, že by to Kookie bez sedativ rozhodně nezvládl, na poště ani teď. „Jak to bylo dál?", zeptal jsem se smutně, když na zmínku o dopise nijak nereagoval. „Potom jsem řekl, že jim pošlu ty peníze a ukončil jsem hovor s oznámením, že mě to už nebaví s nima mluvit.", odpověděl. 

„Poslal jsem ten balík s penězi, ale všiml si mě jeden kluk, který mě pak chtěl chytit, až se mu to nakonec podařilo. Byl silnější než já, nemohl jsem se vyškubnout z jeho sevření. Hrozně jsem se bál, ani nevíš jak, Tae! On chtěl volat policii, ale pak si to rozmyslel... Nevím přesně proč, ale udělal to po zmínce o mém útěku a o tom, že se nechci vrátit domů. Potom jsi přijel ty a pak... pak jsem se probudil v autě ve tvé náruči. Stačí ti to tak?" „Takže ten vysoký kluk byl ten, co tě chtěl nahlásit na policii, jo? Kdybych to věděl, nejspíš bych ho zbil!" „Nechal mě jít, miláčku!", odvětil Kookie. „Nezaslouží si výprask!" „Ale zaslouží!", protestoval jsem. „Už jen za to, že tě vyděsil a zhoršil tvůj stav!" „Hmmmm... tak jo... jak myslíš!", vydechl. „Ale podle bratra bych si zasloužil výprask já. Má pravdu, jsem hrozný sobec!" „Nejsi, miláčku!", nesouhlasil jsem. „Utekl jsi, abys je ochránil, ne?" 

„Utekl jsem, abych je ochránil to ano, ale taky proto, abych ještě mohl něco prožít, víš?", vysvětloval. „Celou dobu, co jsem měl leukemii, jsem totiž nemohl nic dělat podle sebe proto, že mi chyběla síla, ale taky proto, že mi máma nic nedovolila! I potom, co jsi mě zachránil... když jsem se uzdravil, hlídala mě na každém kroku, protože se o mě moc bála! Nedokázal jsem jí pak říct o své nemoci a o tom, že už mi nezbývá moc času. Bál jsem se, že mě bude rodina nutit do léčby a že pak umřu v nemocnici. Nechtěl jsem sice, aby to museli prožívat znovu, aby mě viděli trpět a umírat, ale nejspíš jsem myslel víc na sebe než na ně. Jasně že bych raději zůstal v Busanu, chodil do školy... studoval jsem na uměleckého fotografa, protože miluju focení... chtěl bych se vídat s kamarády, jako je třeba Jimin, Hobi a další, které jsme naštěstí v tom parku nepotkali... jenže to nešlo..." 

 „To je mi líto!", řekl jsem upřímně. „Ale chápu tě... z jedné nemoci do druhé... Opravdu tě obdivuju, že jsi tak statečný... já bych to tak úžasně neustál tak jako ty! Taky chápu, že jsi nedokázal své rodině nic říct. Dokážu si představit, jak by asi reagovali... Myslím, že bych udělal to stejné!" „Vážně?", vydechl užasle. „Vážně!", přikývl jsem rozechvěle. „Nejsi sobec, miláčku! Jen jsi je nechtěl trápit a nechtěl jsi podřizovat čas, který ti zbývá jejich představám... máš na to přece právo! Někdy... někdy totiž nejde říct pravdu! A vzdorovat?! To už nejde ani náhodou!" 

Chtěl jsem to říct obecně, ale před očima mi vyskočil obraz mé vlastní mámy. Její bolestný výraz a její slzy, když mě prosila, abych ukončil její trápení. Možná jsem měl taky raději utéct... Prudce jsem zamrkal a potlačil slzy, které se hrnuly do mých očí. „Miláčku...", zašeptal jsem. „Řekni mi, co jsi rád dělal, než jsi onemocněl leukemií? Jak tvůj život vypadal před tím? Měl jsi pěkné vztahy s rodinou?" Chtěl jsem zahnat protivné myšlenky, ale současně se něco dozvědět o mém králíčkovi. „Jak vypadal můj život?". 

Posadil se vedle mě a zamyslel se. „Jako život normálního kluka! Chodil jsem do školy, bil se s bratrem... Jung-Hyun je o čtyři roky starší a byl na mě vždycky hodně přísný, ale já si to nenechal líbit! Bili jsme se jako psi, i když jsme se měli rádi. To se změnilo až s mou nemocí... Nepřestali jsme se mít rádi, jen jsme se už nemlátili.", pousmál se. „Máma byla vždycky moc zlatá, nikdy nás nebila! Byla z větší části v domácnosti, protože si to tak otec přál. On převzal firmu po svém otci a hodně se tomu věnoval a tak chtěl, aby byla máma s náma. Vídal jsem ho málo, protože měl moc práce, ale občas si udělal čas a pak jsme jeli na výlet nebo nás s bráškou vzal do kina, maminku na večeři. Nakonec máma začala pomáhat s účetnictvím, když jsem onemocněl. Pečovala o mě opravdu vzorně a s láskou, ale potřebovala taky přijít na jiné myšlenky a táta jí to dovolil. Co jsem rád dělal?", vzpomínal. 

„Vždycky jsem rád fotil a taky kreslil. Zachycovat okamžiky... zvěčnit krásu... No, tenkrát jsem o tom nepřemýšlel přesně takhle, ale prostě mě to bavilo. Taky jsme chodívali s Jiminiem na karaoke... on miluje zpěv a mě to taky bavilo, protože mi to docela šlo. Taky jsem rád tancoval! Navštěvovali jsme lekce hip-hopu, streat dance a taky modern dance v tanečním studiu. Odmalička jsem se taky učil hrát na klavír. No a taky jsem se zajímal o bojové sporty... Začal jsem dělat Taek-Wondo, ale musel jsem pak přestat... Skoro všechno skončilo s leukemií!" „Takže jsi tancoval, zpíval, fotil, kreslil, hrál na klavír a ještě dělal Taek-Wondo?", žasl jsem a Kookie přikývl. 

„Ve třinácti jsem začal mít první příznaky mé nemoci a pak už to šlo z kopce...", povzdechl si. Bylo mi moc líto, že o to všechno přišel, ale pořád jsem se snažil zachovat klid. „Ale potom jsem mohl nastoupit na vysokou.", pokračoval. „Bratr taky studoval, ale na architekta, aby mohl jednou převzít tátovu firmu a já jsem chtěl být umělecký fotograf. Měl jsem v plánu, že budu cestovat po světě a fotit pro nějaký prestižní časopis. Na vysokou jsem však šel hlavně kvůli lidem, chtěl jsem zase být v nějakém kolektivu. Namísto střední jsem se totiž učil doma a byl jsem pořád sám... kromě návštěv mého nejlepšího kamaráda. Chtěl jsem poznat nové lidi a taky Jimin studoval na stejné univerzitě! Tam jsem poznal Ho-Seoka a další, které nebudu jmenovat, protože by ti jejich jména stejně nic neřekla... Cítil jsem se líp, i když ne úplně, ale přesto jsem se ke spoustě věcí, jako je tanec a Taek-Wondo, vrátit nemohl. Mámě se o mě totiž nepřestala bát, hned po škole jsem musel jít domů a odpočívat... Zatajil jsem přede všemi zhoršující se problémy... už zase jsem byl často unavený, bolela mě hlava... No a zbytek už víš.", povzdechl si. 

Na chvíli se odmlčel, aby se mohl napít čaje. Já jsem mezitím vstřebával informace, které mi dal. „Ale co ty...", zadíval se mi do očí, když odložil hrnek na stolek. „Ty mi nic o sobě neřekneš?" „Co chceš vědět?", znejistěl jsem. „Všechno!", vyhrkl. „Vím jen, že máš nějaké sourozence, že rodiče mají farmu a že tě nutili jíst mrkev. Taky to že studuješ medicínu a že děláš patrona, ale to je všechno, co vím. Řekni mi... kdy vlastně máš narozeniny?! Povyprávěj mi něco o své rodině, jak jsi žil, než jsi přišel do Seoulu? A taky... jak jsi žil, než jsem se ti pověsil na krk já?!" Podíval jsem se na něho mírně zaskočeně.  Nejistě jsem se usmál s pohledem do miláčkových očí a přemýšlel kde začít.

Nechtělo se mi mluvit o mém životě, ale nejspíš bych měl...