Zabij mě něžně

28. Kapitola

Jung-Kook

Se zběsile tlukoucím srdcem jsem čekal, co se dozvím. Ve skrytu duše jsem doufal, že vyrukuje s nějakou speciální léčbou, kterou provádí ve Spojených Státech nebo třeba i v pekle, ale rozum mi říkal, že je to naprostý nesmysl. Naprostá blbost na něco takového myslet! Kdyby taková léčba existovala, určitě bych  o ní už věděl! Moon však pořád mlčel a vypadal, že nejspíš lituje toho, že vůbec promluvil. 

„No tak, Moonie...", vydechl jsem. „Řekni o co jde?" Z toho napětí mě už docela rozbolela hlava. „Tak já ti to teda řeknu!", přikývl váhavě. „Neměl bych o tom sice vůbec mluvit, protože jsem slíbil, že zachovám mlčení, ale... když už jsem o tom začal..." Podíval se mi do očí. „tak to dopovím. Neprozradíš to nikomu, že ne? Já ti věřím!" Zaraženě jsem jeho pohled opětoval. „Je... je to snad něco nelegálního?", zeptal jsem se udiveně a on s povzdechem přikývl. „Je, Kookie... je to nelegální! Takže co, slibuješ, že to nikomu neřekneš?" 

„Neřeknu to nikomu, slibuju!", přikývl jsem pořád ještě dost zaražený. Neměl jsem tušení, co mi chce říct, ale začínal jsem se bát, že se mi to nebude líbit. Chtěl jsem to však vědět. „Dobře!", pousmál se smutně. „Nejdřív ti však něco řeknu o Geong-Min, něco co jsem ti zatím neřekl. Vlastně o tom neví ani moje rodina... Nikomu jsem to neřekl! Můžu to říct tobě?" Znovu jsem zmateně přikývl a Moon se pousmál ještě víc smutně. „Víš jak jsem ti říkal, že ke konci trpěla, že? No... tak jsem ti už nedopověděl, že nakonec zemřela, ale... její smrt nebyla přirozená, jak by sis mohl myslet. Trápila by se mnohem dýl, kdyby jí někdo nepomohl!" 

„Ona... ona podstoupila eutanazii?", vydechl jsem překvapeně. Moon zakroutil hlavou. „Ne, eutanazii nepodstoupila... Ona totiž měla k eutanazii stejný postoj jako ty!" Chvíli jsem na něho beze slova civěl. Nějak jsem nechápal, co tím chce říct, ale po chvíli mi to došlo. „Chceš říct, že... že ji někdo za... zabil?", vykoktal jsem a Moon znovu přikývl. „Byl... byl jsi to snad ty?", vydechl jsem šokovaně.  Civěl jsem na něho s rozšířenýma očima a v tu chvíli jsem měl pocit, že ho vidím poprvé. Zabil svou vlastní sestru?

 „Ne!", řekl Moon rázně. „Já bych nikomu nedokázal vzít život! Nedokázal bych to ani kdybych tím někomu ukončil trápení! Já jsem Geong-Min nezabil!", zamračil se. V tu chvíli z něho opravdu šel strach. „Pro... promiň!", vysoukal jsem ze sebe a do očí mi vyhrkly slzy. Byl jsem ze všeho hrozně zmatený a rozrušený. Měl jsem co dělat abych nezačal znovu brečet. „To nic, Kookie, neomlouvej se!", řekl už klidněji. „Je to moje chyba, že tě něco takového napadlo!" Konejšivě mě pohladil po vlasech. Snažil jsem se uklidnit, ale moc to nešlo. Moon mě však nepřestával hladit, jako kdyby chtěl uklidnit dítě.

„Víš, říká se mi to těžko a byl bych šťastný, kdybych ti nic takového říkat nemusel...", řekl opravdu smutně. Na chvíli se odmlčel a pak se zhluboka nadechl. „Ale...", pokračoval. „pokud nechceš trpět a v bolestech čekat na smrt... pokud nechceš eutanazii v nemocnici, ale nedokážeš spáchat sebevraždu, tak... tak potřebuješ taky někoho, kdo ti s tím pomůže..."  Chvíli jsem opět nechápal. „Někoho kdo mě zabije?", vydechl jsem zděšeně, když mi to došlo. Moon přikývl. „Ale... ale jaký je rozdíl mezi jeho pomocí a eutanazií?", nechápal jsem. „A kdo by to jako měl být? Ten stejný, co zabil Geong-Min?" Měl jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudníku, jak divoce se rozbušilo. Složil jsem si hlavu do dlaní a po tváři mi stekly hned dvě slzy. Mám se nechat někým zabít? Nedokázal jsem si to představit... Jak... jak by mě ten člověk měl zabít? 

Tohle jsem vážně slyšet nechtěl!