Zabij mě něžně

102. Kapitola

Tae-Hyung

Se-Hun se zvedl z postele, ale já jsem si znovu lehl. „Přemýšlej o tom!", řekl ještě. „Ale prosím tě, to co jsem ti řekl si nech pro sebe, ano?" Jen jsem přikývl. „Slibuješ?", ujistil se nervózně. „Slibuji, Hunie!", povzdechl jsem si. „Nikomu nic neřeknu. Ale ty taky budeš mlčet, jasné?" „Jasné!", pousmál se smutně. „Bude to jen mezi námi! „Děkuji!".  Přikývl, jakože není zač a odešel. Dlouho jsem pak ležel a přemýšlel o všem, co mi řekl. Přestože jsem o to před tím vůbec nestál, byl jsem rád, že za mnou přišel. Opravdu jsem věřil, že spí s klientama jen tak, ale mýlil jsem se.

Možná není tak nemožné mít vztah se svým klientem, ale... pořád je tady to ale! Měl bych chránit své srdce. Jenže bych měl chránit i Kookieho! Jak to cítí on? Chci to vůbec vědět? Měl jsem už přemýšlení plné zuby. Měl jsem chuť se opít a pustit všechno alespoň na chvíli z hlavy. Máme alkohol v bárku, jenže v obýváku se povaloval Kyung a kdyby si všiml, že si beru lahev, určitě by měl blbé kecy... Neměl jsem náladu se bavit zrovna s ním. Nic proti němu nemám, ale... stačil rozhovor se Se-Hunem. Kyung by takové pochopení neměl a jeho narážky na mé chlastání by byly víc než nepříjemné. 

Proto jsem raději vzal klíčky od Jinova auta a rozhodl se, že se projedu po městě. Byl už večer a provoz by už nemusel být tak hustý. Přišlo mi to jako skvělý nápad a za chvíli jsem už seděl v autě a otevřenýma okýnkama jsem nasával městský vzduch, prosycený vůní deště. Snažil jsem se zhluboka dýchat a nemyslet vůbec na nic. Jenže mé srdce se divně svíralo a mé myšlenky pořád nedaly pokoj. Pořád jsem myslel na něho. Jak se asi má Kookie? „Měl jsem mu zavolat!", napadlo mě. „Jenže já jsem Kookiemu nezavolal!" Pořád jsem na něho myslel, ale telefon do ruky jsem nevzal! Uvědomil jsem si však, že jsem zapomněl svůj mobil doma, když jsem už nějak automaticky sáhl do kapsy. 

Docela mě to rozhodilo. Sakra! Měl bych být lepší patron! Ať už cítím cokoli, je to jen můj problém, ne jeho! Slíbil jsem mu přece, že se mu budu věnovat, že se budu snažit a teď jsem mu ani nezavolal. Bodlo mě u srdce lítostí. Měl bych se vrátit domů a zavolat. Neudělal jsem to však. Namísto toho jsem otočil auto a zamířil ke Kookieho bytu. Je to už skoro týden, co jsem ho neviděl. Měl bych ho prohlédnout osobně a ujistit se, že je v pořádku. Jen ho prohlédnu a pak se vrátím domů. Bude to dobré! Byl jsem však čím dál víc nervózní, když jsem pořád dost plnými ulicemi mířil do jeho ulice. Každá červená, na které jsem stál, přispívala k tomu, že se mé srdce svíralo podivnou úzkostí. Výtah byl naštěstí dole, takže jsem během okamžiku vyjel až do dvacátého patra.

Začínal jsem se chvět, ale pořád jsem netušil proč. Odemkl jsem byt a pak jsem ho uviděl. Kookie ležel na zemi v předsíni, plyšák ležel vedle jeho bezvládné paže a... Kookie vypadal jako by byl mrtvý. S prudce tlukoucím srdcem jsem se k němu sklonil. Sotva dýchal, ale byl naživu. „Co jsi tady prováděl?", vydechl jsem, přestože mě nemohl slyšet. Zdálo se, že je v bezvědomí. Vypadal hrozně! Neměl jsem ho tady nechávat samotného! Je to moje vina! Chtělo se mi brečet, ale potřeboval jsem zachovat klid. Zavřel jsem dveře a vzal Kookieho do náruče. Byl pohublý, jako by týden nejedl, takže byl mnohem lehčí než před tím. 

Opatrně jsem ho položil na postel. Pak jsem si všiml, že má na nočním stolku mobil. Vzal jsem ho a zavolal Jinovi. „Hyungu!", vzlykl jsem proti své vůli, když se ozval jeho hlas. „Po... potřebuji tvou pomoc!" Popsal jsem mu situaci a Seok-Jin slíbil, že co nejrychleji přijede. Seděl jsem pak u Kookieho postele, držel jeho dlaň a po mé tváři stékaly slzy. „Musíš být v pořádku!", šeptal jsem, jako bych se bál, že ho probudím. „Já už tě nenechám samotného! Je mi to líto, měl jsem tady být! Yoon-Gi měl pravdu, ty potřebuješ dohled! Kookie, jsem tady, slyšíš? Ty tele jedno blbé, cos tady dělal? Kookie... ještě nás čeká spousta krásných zážitků... ty už vážně nechceš?" 

Bolelo mě u srdce ho takhle vidět. Temné kruhy pod očima, napuchlé tváře... přesto byl pořád rozkošný, jen víc křehký. Musím ho chránit! Nemůže takhle odejít z tohoto světa. Tohle sladké stvoření si zaslouží umřít pokojně a smířený, ne takhle, po nějakém psychickém zhroucení. Tiskl jsem jeho dlaň a brečel jsem. Vážně mi to bylo moc líto. Ať už se stalo cokoli, je to má vina, protože jsem ho nechal samotného! 

Najednou jsem na své dlani pocítil menší tlak. Nebyl jsem si jistý a tak jsem se pořádně zadíval na jeho ruku. Opravdu, pohnul prsty a taky mou ruku lehce stiskl. „Miláčku?", vydechl potichu a mé srdce se sevřelo. Mluví se mnou? Říká to mi? „Tae...Tae... jsi to ty?", šeptal, ale oči neotevřel. „Jsem u tebe, Kookie!", vyhrkl jsem. „Jsem tady a už nikam nepůjdu!" „Tae...", znovu zašeptal. „Mi... miluju tě!" Pak znovu stisk povolil, ale dýchat nepřestal. Přesto jsem se úpěnlivě modlil, aby už byl Jin tady. V uších mi však pořád zněla Kookieho tichá slova. 

Vážně mě miluje?