Zabij mě něžně

154. Kapitola

Jung-Kook

Klidně jsem si spal, ale Tae mě z nějakého záhadného důvodu nechtěl nechat odpočívat. Začal totiž klást pusínky na mé rty i tvář a pořád říkal, ať se probudím. Nedal pokoj, dokud jsem nebyl úplně vzhůru a v ten okamžik jsem zapomněl sen, který se mi zdál. Byl určitě krásný, protože po něm zůstal pocit spokojenosti, který však zmizel, když jsem otevřel oči a zjistil, že je venku ještě pořád tma. „TaeTae...", zakňoural jsem nespokojeně a znovu oči zavřel. „Nech mě ještě spát, prosím!" 

„Rád bych, miláčku...", povzdechl si ten rošťák a znovu začal pusinkovat mou tvář. „Ale jedeme do toho Ansanu, pamatuješ?" Ansan! V tu ránu jsem měl oči dokořán. „Neeee...", vydechl jsem. „Já nechci!" „Chceš jet raději do Busanu?", zamračil se a mé oči se rozšířily panikou. „Ne... chci jet do Ansanu!" „Tak honem vstávej!", navigoval mě Tae. „Osprchuj se a na stole máš snídani. Jo... udělal jsem ti kafe, tak ho vypij, ať se pořádně probereš, jasné?" „Já nepiju kávu...", pokusil jsem se o protest, ale raději jsem zmlkl, když se na mě přísně podíval. „Jedno kafe ti nic neudělá!", pousmál se smířlivě. „Potřebuji, abys byl probraný, chápeš? Odpočívat budeš až po akci!" Po akci! 

Musel jsem se usmát i přes svou náhlou nervozitu, která svírala mé srdce. Znělo to totiž jako z nějakého akčního filmu! „Tak už upaluj do koupelny!", usmál se a plácl mě přes zadek. On sám už byl převlečený a nejspíš i najezený. Osprchoval jsem se, vzal si léky, snědl snídani a dokonce jsem se napil i té kávy, kterou mi nachystal. Karamelové Macchiato s medem, zjistil jsem vzápětí nadšeně a potom už celý obsah zmizel bez problémů v mém břiše. Nejspíš mám nový oblíbený nápoj! Miláčkovo Macchiato! Vůbec jsem netušil, že ho máme a to že se podělil, mě hrozně moc potěšilo. 

„Našel jsem krabici!", hlásil Tae, zatím co mával nějakou papírovou krabicí a já se na něho nechápavě podíval. „Pošleš ty peníze jako balík!", povzdechl si nad mou nechápavostí, aniž bych stihl cokoli říct. „Přece bys nechtěl, aby se ta obálka roztrhla a peníze se někde po cestě vysypaly, že ne?" „No... to nechtěl!", připustil jsem. Uložil jsem peníze do krabice, ale ještě před tím jsem tři paklíky dal bokem. Jeden pro mě, aby nemusel Tae všechno platit za mě, druhý pro miláčka jako vyrovnání a třetí pro Seok-Jina. Předal jsem mu dva balíčky i s vysvětlením, ale miláček mi jeden ihned vrátil. 

„Já nic nechci!", řekl rozhodně. „Jinovi to předám, díky, ale... já si od tebe vážně nemůžu nic vzít!" „Protože... protože jsou to peníze mých rodičů?", zeptal jsem se zaraženě. „Protože je nepotřebuji!", vysvětlil. „A protože s tebou nejsem pro peníze!" „Ale já s tebou taky ne!", protestoval jsem. „Pořád všechno platíš... vezmi si je!" Jenže Tae vzal paklík, přidal ho do obálky a schoval v krabici, kterou pak přelepil lepící páskou, kterou našel kdo ví kde a já jsem už raději neprotestoval. 

„Napiš tam adresu!", poručil a já jsem chvějící se rukou nadepsal na krabici adresu k nám domů. „Teď napiš jméno odesílatele!", pousmál se a něžně pohladil mou tvář, když viděl, jak se chvěju. Napsal jsem tam tedy své jméno. Potom si mě miláček přitáhl k sobě a začal něžně líbat má ústa. Já jsem mu stejně něžně líbání oplácel. „Šikovný!", pochválil mě, když se odtáhl, abychom se mohli nadechnout. „Zbytek zvládneš stejně tak úžasně, uvidíš!" Za jiných okolností bych měl pocit, že si ze mě utahuje, ale teď jsem polkl knedlík v krku a raději to neřešil. „Máš nějakou roušku?", zeptal se ještě miláček. „Musíš se pak zamaskovat, až pojedeme zpátky do Seoulu!" Jen jsem přikývl a odběhl ji vytáhnout ze svého kufru. 

Za nějakou chvíli, pořád ještě za tmy, jsme už byli na cestě do Ansanu, vybavení svačinou, pitím, rouškou i mými léky a samozřejmě s krabicí plnou peněz. Ansan... nikdy jsem tam nebyl! Těšil bych se, kdyby to byl jen obyčejný výlet, ale tohle bohužel nebyl... Byla to akce a já jsem cítil, jak mi adrenalin koluje v žilách. Nedokázal jsem se uklidnit a tak jsem celou cestu, která trvala něco přes hodinu, všelijak poposedával a kroutil se jako na jehlách.

Tae pustil nějakou muziku z rádia a věnoval se řízení. Nechtěl jsem ho rušit a tak jsem se kroutil a poposedával raději mlčky. Nevadilo mi, že nemluvíme, stejně bych se mluvením neuklidnil a jen bych miláčka zbytečně rozptyloval od řízení. Potřeboval se navíc v klidu věnovat i navigaci. Tygřík se na mě přesto občas podíval a obdařil mě kouzelným úsměvem, zatím co já jsem se marně snažil získat klid. Moc jsem se bál! I přes slib, že dostanu sedativa, svíral se můj žaludek i srdce strachy. Vjeli jsme do města, které se ještě plně neprobudilo k životu a mé srdce se ještě víc sevřelo úzkostí. Ansan? Za chvíli budeme na místě! Kde je pošta? Není moc brzy? Kam vlastně jedeme? Myšlenky mi poplašeně poletovaly tak dlouho, dokud jsem nepochopil. Tae zajel až k pobřeží Žlutého moře. 

„Vystup!", usmál se na mě, hned potom co vášnivě políbil mé rty. Zmateně jsem zamrkal, ale on už vyskočil ven z auta, jen aby mohl otevřít dveře na mé straně. Sotva jsem se stihl odpoutat a už jsem byl venku, jen tak v tričku. Naštěstí nebyla až taková zima... Užasle jsem se rozhlédl, kde to vlastně jsme, a zalapal po dechu. Před námi se totiž rozprostírala pláž a nebe, zbarvené do růžova začínajícím svítáním, dodávalo místu své jedinečné kouzlo. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vánku, který sebou přinášel slanou vůni moře a mou mysl zaplavil klid a pokoj. 

„Pojď za mnou!", volal miláček a já jsem užasle zaznamenal, že stojí na střeše Jinova auta. Kdyby to viděl, nejspíš by Taeho roztrhal a vyhodil do koše, ale protože tady Jin není, tak nic nevidí... hihi. Usmál jsem se a miláček mi podal ruku, abych mohl vylést za ním. „Není to nádhera?", radoval se, zatím co větřík čechral jeho vlasy. 

„Je!", pípl jsem s pohledem upřeným na něho. „Ale, králíčku!", zasmál se Tae. Přitáhl si mě k sobě a začal láskyplně líbat. „Na ten východ slunce se dívej!", upozornil mě, když uvolnil mé rty. Miláček se potom uvolněně protáhl a já se rozhlédl kolem. Začal jsem si konečně užívat i tu nádheru kolem. Bylo krásně vidět i moře, které zlehka, ale přesto s velkou péčí omývalo pobřeží.

Bylo to opravdu úchvatné! Západy a východy slunce... moře... jak je možné, že příroda dokázala vytvořit něco tak úžasného? Jako by chtěla stvořit malé zázraky jen pro naše potěšení. Tak obyčejné a přitom tak dokonalé výtvory! O mnoho dokonalejší a nádhernější je však můj Tae-Hyungie! Nejkrásnější a nejdokonalejší človíček na světě! 

Přesto jsem se už soustředil a užíval si  pohled jak na červánky, tak i na vzdálenější moře. Dojalo mě to, protože jsem ani v nejmenším nedoufal, že bych měl ještě někdy možnost vidět moře... Bylo mi však dobře, moc dobře. Nechal jsem své myšlenky v klidu odplynout a užíval si klid a mír v mé duši. Jako by neexistovaly žádné starosti, ani bolest. 

Existoval jsem jen já, Tae-Hyugie a tahle magická chvíle!