Zabij mě něžně

84. Kapitola

Jung-Kook

Jeli jsme k jezeru Seokchon autem, které, jak mě Tae informoval, mu prý Seok-Jin půjčil na dobu neurčitou. Měl jsem obrovskou radost, protože mi můj idol slíbil, že mě s ním povozí po Seoulu a taky, že když to počasí a můj zdravotní stav dovolí, že mě vezme i někam mimo město. Těšil jsem se opravdu jako malé dítě. Mé myšlenky však na chvíli zalétly i k Moonovi. Doufal jsem, že se na mě moc nezlobí. Taky mě napadlo, že pořád nevím, jestli už našel ty peníze. Proto jsem se nesměle obrátil na Taeho. „Říkal ti Moon ještě něco?", zeptal jsem se potichu. 

„Kdo?", podivil se Tae. „Nam-Joon!", opravil jsem se rychle. „Proč mu teda říkáš Moon?", zajímal se můj idol. „To je nějaká přezdívka?" „Prý mu tak říkají kamarádi...", pokrčil jsem rameny. „Hmm... aha... Ale ne... nic mi neříkal! Proč by mi měl něco říkat?", podivil se a hodil na mě tázavý pohled. „Přišel přece za tebou, ne? Neměl důvod mi něco říkat, ať už máš na mysli cokoli." „To je pravda!", povzdechl jsem si. „Promiň." „Nemusíš se přece omlouvat...", pousmál se Tae. „ale příště bys neměl utíkat před vlastní návštěvou!" 

„Já jsem neutekl před návštěvou!", vyhrkl jsem a můj obličej nabral rudou barvu. „Ne?", nadzvedl jedno obočí a pobaveně se ušklíbl. „Tak před čím jsi teda utekl?" Na to jsem už nic neřekl, jen jsem zůstal civět z okýnka. Nechtěl jsem totiž přiznat, že jsem utekl, protože jsem se styděl za své prohlášení. „Tak už to neřešme!", pousmál se znovu Tae. „Za chvíli totiž budeme tam!" Znovu jsem se na něho podíval. „Vážně?", zaradoval jsem se a v tu chvíli jsem si  představil atrakce, které nás čekají. „Vážně!", mrkl na mě. „Těšíš se?", zeptal se vesele. Pak na mě vycenil  zuby v úsměvu a já jsem se málem rozplynul. „Moc!", jásal jsem a on se zasmál. Jeho smích zněl moc krásně a hladil mou duši i srdce. Miluju, když se Tae-Hyungie takhle směje. 

„Tobě stačí ke štěstí hodně málo, viď?", pousmál se, ale mě píchlo u srdce. Má nálada se v tu chvíli o dost zhoršila. „Ano, stačí mi málo ke štěstí!", pomyslel jsem si smutně. „Ale nejvíc bych byl šťastný, kdybych nemusel umřít a kdybys mě ty miloval tak jako já tebe!" Jen jsem však přikývl, ale Tae, který se už zase věnoval řízení, můj souhlas neviděl. Já jsem se potom zadíval na své ruce. Netušil jsem, proč sám sobě tak kazím náladu. Takové zbytečné myšlenky! 

„Tááák... jsme tady!", oznámil vesele můj patron a zaparkoval auto. „Vystupovat!", vyzval mě, ale pak se zarazil. „Stalo se něco?" „Nic se nestalo... jsem v pohodě!", pousmál jsem se trochu na silu a naše pohledy se střetly. Tae nade mnou nechápavě pokroutil hlavou. „Jsi náladový jako holka co má krámy!", ušklíbl se. „Nejsem dítě ani holka co má krámy!", řekl jsem vzpurně a on pokýval hlavou. „Fajn. A jsi kluk, co se chce bavit?" Pokynul, abych se podíval před sebe a já jsem užasle vykulil oči. V tu chvíli jsem už zase pocítil radost a mé srdce se rozbušilo očekáváním.  

Byli jsme totiž na parkovišti u jezera Seokchon... před Lotte World!