Zabij mě něžně

73. Kapitola

Jung-Kook

Probudila mě bolest hlavy jako vždy. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval, ale pak jsem si uvědomil, že je v pokoji tma. Vůbec jsem však netušil jestli je večer a nebo brzy ráno. Taky jsem nechápal, proč jsem v posteli, ani kdy jsem se převlékl do pyžama. Matně jsem si vybavoval jen to, že jsem doprovázel Taeho ke dveřím, ale co bylo potom, jsem měl jakoby v mlze. Docela mě vyděsil fakt, že si nemůžu vzpomenout na to, co jsem dělal potom, když Tae odešel. 

Mou pozornost však odpoutala má hlava. Bolela mě hodně moc, ale přesto trochu jinak než běžně. Instinktivně jsem si sáhl na čelo, kde byl nový a neznámý zdroj bolesti a zarazil jsem se, když jsem tam nahmatal něco jako velkou náplast. Kde se tam vzala? Nějak jsem nemohl pobrat, proč mám zalepené čelo a proč to tak pekelně bolí?! Pomalu jsem vstal z postele, ale zatočila se mi hlava a ještě víc bolestivě mi v ní zatepalo. Přidušeně jsem zakňoural a posadil se zpět na postel. 

V tom okamžiku se otevřely dveře od ložnice a někdo blikl světlo, které mě v tu ránu doslova oslepilo, jak jsem byl navyklý na tmu. Přesto jsem udiveně zamžoural na příchozího. Kdo to je? „Tae?!", vydechl jsem zaraženě, když jsem po chvíli začal vidět normálně. „Už jsi vzhůru?", pousmál se a přišel blíž. „Jak se cítíš? Víš co je dnes za den? Kolik vidíš prstů?" Strčil mi ruku před oči, ale já jsem jen zmateně zamrkal. „Nevím co je za den...", řekl jsem nervózně. „Ale hrozně mě bolí hlava!" 

„Na, vezmi si prášek!", řekl a hned mi mezi rty nacpal něco kulatého. Trochu nejistě jsem nechal tu věc vklouznout do mých úst. „Tady... zapij to!", usmál se Tae. Až teď jsem si všiml, že má v ruce hrnek s čajem, který mi zavoněl pod nosem, jen co jej přiložil k mým rtům. Poslušně jsem se napil a tím jsem taky polkl ten prášek. „Dobře, Kookie, a teď ještě jeden!" Vložil mi další kulatý tvar do úst a proces se opakoval. „Vypij to všechno!", poručil mi, ale jeho hlas zněl vlídně, proto jsem ho poslechl. Stejně jsem neměl důvod vzdorovat. I kdybych snad důvod měl, neměl jsem k tomu potřebnou sílu. 

„Jak dlouho jsem spal? Co se zase stalo?", vydechl jsem, když byl hrnek prázdný. „Pořád si nevzpomínáš?", zeptal se a já jsem jen zakroutil hlavou, že ne. „Omdlel jsi a při tom ses praštil do hlavy o konferenční stůl. Proto máš na čele tu náplast. Rána naštěstí není hluboká, ale přivodil sis otřes mozku. Když jsem přijel, ležel jsi na zemi v bezvědomí!" „Vá... vážně?", vykulil jsem na něho oči. „Spal jsi celé odpoledne, Kookie", doplnil. „Teď je neděle večer." „A ty... ty jsi mě převlékl do py...pyžama?", zděsil jsem se. „Přesně tak!", usmál se a při tom na mě vycenil obě řady svých bílých perliček. 

„A viděl jsi... viděl...", zrudl jsem studem, když jsem si uvědomil, že mě viděl nahého. Navíc taky musel vidět to tetování na mém zadku! Nebyl jsem schopen dokončit větu a přitom jsem se pomalu ale jistě vsakoval do peřiny studem. „Jestli jsem tě viděl nahého?", doplnil za mě klidně a znovu se usmál. Za jiných okolností bych se rozplýval blahem nad jeho dokonalým úsměvem, ale teď jsem jen umíral rozpaky. „Jasně, že jsem tě viděl!", mrkl na mě. „Ale buď v klidu... Já jsem viděl už hodně nahých těl! A kromě toho, že se nemáš za co stydět, já nejsem žádný úchyl, abych tě očumoval! Jen jsem tě potřeboval převléct a uložit do postele..." 

Moc mě tím však neuklidnil. Měl jsem pocit, že jsem rudý i na zadku. „Nemám se za co stydět?", napadlo mě. „Ani za to tetování?" Nahlas jsem to však neřekl a Tae se nijak k symbolu lásky na mé půlce nevyjádřil. Buď ho vůbec neviděl a nebo je hodně taktní. Rozhodl jsem se o tom raději nepolemizovat. 

Lepší je nevědět!