Valka o svět [Countryhumans]

kapitola 4. [mezičást 1.]

Pohled 🇪🇪:

Do plic se mi nahrnula ledová voda. Zprudka jsem otevřela oči. Řeka si se mnou prohrávala. Snažila jsem se dostat na hladinu. Začala jsem ztrácet vědomí. Na poslední chvíli jsem proprorazila hlavou hladinu a začala praskat vodu z plic a dostávat do nich čerstvý vzduch. Najednou se ozvala hlasitá rána. Podívala jsem se tím směrem. Most se zlomil v půli a začal padat do řeky. Nemohla jsem plavat k němu, jen se nechat unášet proudem. Asi patnáct minut jsem se držela na hladině, ale cítila jsem, jak mě opouští síly. Byla jsem promrzlá. Připlavala jsem k malému strmému "brehu" a vylezla na něj. Byla to slabá úleva, ale aspoň něco. Začaly okolo mě plavat trosky a těla nepřátel. Pak jsem si všimla jedné osoby v ruské vojenské uniformě. Nemohl to být nikdo jiný než Rusko. Bez váhání jsem skočila do vody a plavala jsem ke svému bratrovi. Chytila jsem ho a táhla k břehu. Na třetí pokus se mi povedlo ho vytáhnout na břeh. Snažila jsem se ho nějak uchytit. Když jsem si byla jistá, že Rusko nesklouzne zpět do vody, lehla jsem si na zem a snažila se usnout. Hned se mi to povedlo.

Pohled 🇷🇺:

Pocítil jsem chlad, ale žádnou vodu. Ležel jsem na zemi. Otevřel jsem oči. Ležel jsem na kamenném břehu. Ztěžka jsem se posadil. Vedle mě seděla moje sestra Estonsko. Byla zachumlaná do svého promočeného kabátu a na obličeji měla malé, sotva viditelné omrzliny. Bál jsem se nejhoršího. Rychle jsem si sundal oblečení. Byl jsem úplně nahý, ale kdybych si na sobě to promočené oblečení nechal, tak bych si jen uškodil. Pak jsem svlékl sestru, posadil si ji na klín, objal ji a zahříval ji svým tělem. Nic jiného jsem pro ni nemohl udělat. Do jejího těla se jí začalo vracet teplo a to bylo dobré znamení.