Valka o svět [Countryhumans]

kapitola 14. [mezičást 1.]

Pohled 🇩🇪:

Seděl jsem ve své kanceláři a sepisoval nějaké dokumenty. Dopsal jsem poslední a protáhl se. Potřebuju se odreagovat. Pak jsem si vzpomněl na Estonsko. Naposledy jsem to s ní měl tvrdě, tak co teď třeba romantiku? Vstal jsem a šel do ložnice.
🇩🇪: ,,Esťo, kdepak jsi?~"
Vešel jsem do ložnice, ale nikdo tu nebyl.
🇩🇪: ,,Esťo?"
Na posteli byl jeden malý papírek. Vzal jsem si ho a přečetl.
Ahoj, vím že mě miluješ... Ale jsme nepřátelé a tak jsem se rozhodla tě opustit... Sbohem.
Zmačkal jsem ten papírek do malé kuličky a tu vyhodil z okna. Ta kur*a... Mám na to chuť a nemám nikoho, na kom bych se vyřadil... Někdo tu je... Ale teď je to jedno. Ona má moje dítě... Zlost mě dočista ovládla. Ničil jsem vše ve své blízkosti. Pocítil jsem v sobě touhu zase na někoho vlítnout. Vyšel jsem ze své kanceláře a zamířil si to kanceláře mé sestry... Mé sestry Japonska. Bez zaklepání jsem vstoupil.
🇯🇵: ,,Neumíš klepat?!"
Přišel jsem k ní. Chytil jsem ji pod krkem a prudce s ní praštil o stůl tak, že ležela na zádech na tom stole. Prudkým pohybem jsem ji strhnul její kalhoty.
🇯🇵: ,,Co ti kur*a je?!"
Vzpírala se mi, ale ne dost silně. Vyndal jsem si z kalhot svoji chloubu a usmál se na ni.
🇯🇵: ,,Jsme sourozenci! Ne! Ne! NE! Nght-"
Pak už byl slyšel její jekot, ale bylo mi to jedno. Když jsem skončil, odešel jsem do své kanceláře, jako by se nic nestalo a vzal si nějaké spisy.

Pohled 🇯🇵:

Jak? Jsme sourozenci... Bolelo mě celé tělo. To co udělal bylo bolestivé. Cítila jsem se zneužitá, prázdná a bez života... Chtěla jsem prostě jen umřít.